Putování po nejkrásnějších místech Evropy se Zdeňkem Berglem, díl 11.
Před deseti lety jsem absolvoval velký okruh Řeckem. Památkami se to v této krásné zemí jen hemží, mne zaujaly nejvíc vysoké skalní věže v severozápadní Thessalii.
Celá tato skalnatá oblast se nazývá Meteora. Pravoslavní mniši začali už od 14. století na vrcholech řady věží stavět kláštery, dodnes se jich několik zachovalo. Cesta k nim začíná za městem Kalambaka, šplháme se úzkou klikatou silnicí k největšímu a nejvýše položenému klášteru Megalo Meteoro. Až k němu vozidla nemohou, musíme kus cesty dojít po svých. Za chvíli stojíme na vyhlídce a klášter máme přímo proti sobě. K němu se musíme dostat po cestě, která nejdříve klesá do úžiny mezi dvěma skalními bloky. Pak už následuje strmé stoupání po stezce vysekané na kraji skály v pozdější době. Ta je úzká, dobře zajištěná kamenným zábradlím. Často se s obtížemi vyhýbáme lidem vracejícím se v opačném směru. Konečně to máme za sebou a stojíme před branami mohutného klášterního komplexu.
Prohlídka začíná u výtahu, to byl v minulosti jediný přístupový prostředek do kláštera. Z dřevěné budky, vysazené asi dva metry mimo kolmou skálu, se přes velký rumpál na lidský pohon mniši spouštěli dolů, stejnou cestou se dostávali nahoru. Museli přitom vlézt do sítě ze silných provazů a spoléhat na to, že je ti nahoře udrží. Stejně sem dopravovali veškerý materiál. Než ale postavili tento důmyslný systém dopravy, museli všecho vynášet na zádech jako horolezci pomocí zajištěných lan. Odměnou za ohromnou námahu jim byl pocit, že jsou v těchto výškách blíže k Bohu a mají ničím nerušený klid k meditacím.
Pozorujeme ten mohutný komplex budov a nemůžeme pochopit, jak se jim všechen ten materiál mohlo podařit dostat nahoru. Kromě nich sem nesměl nikdo jiný vstoupit, veškeré řemeslné práce si tedy museli udělat sami. Prohlídka je krátká, viděli jsme kuchyň, jídelnu a samozřejmě taky největší zdejší lákadlo - v 16. století postavený pravoslavný chrám Metamorfosis. Celý prostor vyzdobili nádhernými, místy i zlacenými freskami všech svatých a výjevy z Bible. Platí zde přísný zákaz focení, nezbude mi nic jiného než to respektovat.
Jdeme se ještě podívat na skalní vyhlídky, koukáme na několik dalších klášterů. Přímo proti nám zaplňuje celý vrchol skalní věže klášter Varlaam, pod ním nejmenší Russanu a v dálce další velký komplex Agios Stefanos, tam se zajedeme podívat. Tentokrát můžeme parkovat přímo před klášterem, prostor tu mají dostatečně veliký. A taky nemusíme nikam šplhat, klášter stojí na okraji velké skalní plošiny. Z vnitřních prostor se dostaneme jen do kostela a prodejny suvenýrů. Klášter je ženský a ostatní prostory jeptišek není možné navštívit. Některé z nich prodávají krásné suvenýry, hlavně ručně malované ikony. Dokonce s certifikátem pravosti, není to žádný tisk. Jeptišky jsou mladé, velice pohledné a každému ochotně poradí s výběrem. Shodujeme se na tom, že je jich do tohoto uzavřeného prostředí škoda. Prošli jsme ještě dokonale upravené květinové zahrádky a pokochali se nádhernými pohledy na malebnou krajinu Thessálie, hluboko pod námi. Nacházíme se přímo nad městem Kalambaka, tam se za chvíli pojedeme ubytovat. Mám hodinu času, pořádně si projdu okolí a podívám se na další dva kláštery. Na vysoké skalní věži vidím pro návštěvníky nepřístupný komplex Agia Triáda. Na něj se ještě mniši dostávají rumpálem, pouze zásobování je zajištěno malou lanovkou ze skalní vyhlídky. Přímo pode mnou vede vysekaná cesta na nejmenší klášter Russanu, na jeho prohlídku už nám nezbývá čas.
Cestou dolů vidíme vysoko ve skalách vysekané malé jeskyně. Ještě než začali se stavbou klášterů, vysekávali si mniši pro svou meditaci taková jednoduchá obydlí a trávili v nich celý život. Jsme dole v Kalambaka, máme krásný hotel, přímo z pokoje koukáme z podhledu na Agios Stefanos. Po vydatné večeři jdeme ještě prozkoumat město. I přes pokročilou dobu mají všude otevřeno, dá se koupit všechno možné, včetně krásných suvenýrů. Dáme si na doražení u stánku jeden gyros, tady může být vepřový. Řádně ho spláchneme a vracíme se do hotelu. Za celý den toho máme dost, takže jsme hned v limbu.
Zdeněk Bergl