Lila počítá s Eleniným přátelstvím
Jihoitalská Neapol, 50. léta 20. století, chudinská čtvrť na periferii města. To jsou reálie, v nichž se začíná odvíjet příběh Eleny a Lily, přítelkyň, ale i rivalek, jejichž dětskou touhou je únik z prostředí chudoby, násilí a boje o moc mezi camorristy, fašisty a komunisty. Řeč je o tetralogii Geniální přítelkyně (Geniální přítelkyně, 2011, Příběh nového jména, 2012, Příběh těch, co odcházejí a těch, kteří zůstanou, 2013, Příběh ztracené holčičky, 2014), jejíž autorka – nebo autor – se skrývá pod jménem Elena Ferrante, což je s největší pravděpodobností pseudonym.
Příběh jednoho velkého přátelství je vyprávěn z pohledu Eleny, které se podaří vystudovat a opustit Neapol, přesto však v sobě nezapře svůj původ, i když se jí podaří zastřít přízvuk, vystudovat vysokou školu a naučit se dobrým způsobům. Jejíma očima sledujeme Lilu, kamarádku z dětství, jejíž osud se odvíjí jiným směrem.
Obě děvčata – a později mladé ženy – spojuje ambivalentní vztah, často se zdá, že se jedna o druhou zdánlivě nezajímá, ale opak je pravdou. Spořádaná Elena je k divoké a nezkrotné Lile přitahována přímo magnetickou silou, a tak, i když se dlouho nevidí, jsou napořád spojeny pevným poutem. Avšak i Lila počítá s Eleniným přátelstvím jako s něčím bezpodmínečným, konstantou, která v jejím značně bouřlivém životě zůstává neměnná. Mohlo by se zdát, že se jedná jen o popis přátelství, avšak Elena Ferrante dokazuje, že je velkým vypravěčem, který dokáže rozvinout široce komponovaný příběh s takovou intenzitou, jaká v současné evropské literatuře nemá obdoby.
K nebývale vysoké míře autenticity přispívá i to, že ačkoli veřejnost a literární kritici již několikrát přišli se senzačními odhaleními autorčiny (autorovy?) skutečné identity, sama Elena Ferrante svou totožnost nepotvrdila a ponechala na čtenářově uvážení, nakolik je román autobiografický. Velkou epickou šíří, s níž líčí politickou, hospodářskou, sociální i kulturní situaci Itálie od padesátých let minulého století téměř po současnost, odkazuje autorka k tradici velkých romanopisců 19. století. Propracovanou stavbou zase navazuje na postmoderní prozaické postupy. Její román, který snad lze prvoplánově číst jako červenou knihovnu, neboť se v něm emocemi nešetří, je nutné vnímat ve více rovinách.
Autorka vykresluje celou řadu problémů, s nimiž se Itálie ve druhé polovině 20. století musela potýkat: sociální situaci žen, domácího násilí, camorry, vzestupu komunismu v Itálii, dozvuky fašismu, věčný boj o moc mezi jednotlivými sociálními skupinami, dělnické hnutí, počátky teroristických útoků atd. Pro hloubku, s níž tuto problematiků líčí, se někteří literární vědci domnívají, že za jménem Elena Ferrante se skrývá přední italská historička Marcela Marmo, jiní mají za to, že autorkou je Anita Raja, italská překladatelka z němčiny. Ať už je však autorem Geniálních přítelkyň kdokoli, jisté je, že napsal geniální románovou ságu.
(vkv)