Očima „Pražandy“, část 2.
Tak se mi splnil můj sen a stala jsem se součástí Mšena. Zatím tedy jen zápisem naší chatičky u hřbitova do katastrálních map. Každou sobotu svádím boj, ráda bych si po náročném pracovním týdnu trochu přispala, ale při představě, že přijedeme do Mšena pozdě a v pekařství už bude vyprodáno, se překonám a jede se.
V sobotu dopoledne je ve městečku živo jak v úlu, krámky plné místních i chatařů, fronty až ven. Vůbec se tomu nedivím, protože tady koupený chleba je chleba, vajíčko je vajíčko a párek je párek. To my Pražáci umíme ocenit. Jednou, když jsem stála ve frontě v pekařství, byl zrovna na řadě pán, který si přál nějaký dobrý chleba, ale hlavně ne mšenský! Myslela jsem, že ho budou ostatní zákazníci lynčovat! Dodnes nechápu, proč to řekl. Asi to měl být vtip.
Oběhnu obchůdky, takže nakoupeno máme a jedeme na naše parkovací místečko vedle kontejneru na hřbitovní odpad. To je pro mě taky něco úplně neznámého, ta blízkost hřbitova. Na hřbitovy chodím jednou v roce na Dušičky, kdy je tam plno lidí, čerstvých květin a světýlek, takže nic strašidelného.
Když přijedeme na chatu po větrném počasí, máme stuhy z věnců a umělé květiny až na zahradě. Uklízím ten specifický odpad a občas mě vyleká rána, když někdo ze hřbitovní zdi hodí do kontejneru třeba starý květináč. Kolikrát se ale mezi odpadem ocitnou i květiny, které jsou ještě docela k světu. Začala jsem je vysazovat k plotu a založila tak záhon, kterému říkám last hand (poslední ruka). Jedna zachráněná žlutá jiřinka vydržela kvést až do zimy. Bohužel záhonek dočasně zmizel pod navezeným stavebním materiálem. Hned jak to bude možné, zase ho obnovím.
S určitými stavebními úpravami chaty jsme počítali, ale když přišel stavitel a zeptal se, jestli nechceme radši chatu zbourat a začít znovu, do smíchu mi nebylo. Myslela jsem, že jen vymalujeme, ušiju levandulové závěsy, koupím hezké hrnky na kávu a návštěvy můžou přijíždět. To byl hodně naivní pohled. Potřebovali jsme obložit stěny sádrokartonem, ale aby byl vůbec někdo schopen tam nanosit materiál, bylo nutné udělat nové schody. Protože je chata ve stráni, schodů je jak do nebe!
Další a další práce na sebe začaly navazovat jak domino. K tomu takový malý detail, v chatičce není elektřina! Ne, že by nám to prodávající zatajili, ale v tom nadšení z vidiny vlastní chaty ve Mšeně mi to připadalo jako maličkost. Sekačku máme benzínovou a já přeci tak ráda zapaluji vonné svíčky! Až časem mi začalo docházet, k čemu všemu je elektřina dobrá. Od vrtání, řezání až po poslouchání rádia. Mám doma na cestování šikovnou malou rychlovarnou konev, kterou jsem si na chatu přivezla. Až na místě mi došlo, že ta mi tady vodu neuvaří.
Je zajímavé, že v chatě elektrické rozvody už byly a dokonce tam byly i špinavé, osahané vypínače! Od pana souseda jsme se dozvěděli, že tam předchozí chataři používali elektrický generátor. Taky možné řešení. Ale já si chci užívat klid a dýchat čistý vzduch, proto rámus a zápach z benzínové centrály nepřipouštím.
Jediné ekologicky čisté řešení je vybudování elektrické přípojky. Tak vypukla akce „Proud do chaty“. Nikdy by mě nenapadlo, kolik povolení, vyjádření kolika institucí je potřeba pro přivedení elektřiny do chaty! Pomalu postupuji krok za krokem, povolení za povolením a doufám, že se dočkám slavnostního rozsvícení chaty a že to bude dříve než letošní rozsvícení vánočního stromu na mšenském náměstí, které je naplánováno na 2. prosince 2018.
Eva Brožová, Praha - Mšeno