Očima „Pražandy“

Chatu? Nikdy! To bylo moje rozhodnutí už asi od patnácti let, kdy jsem tam musela s rodiči trávit každý víkend. Všichni se těšili na pátek, já jsem se nemohla dočkat neděle a návratu do Prahy.

Když jsme se doma bavili o našich předcích a kořenech, táta občas zmínil, že má na Mělnicku po babičce nějaké pozemky. Měl takový starý, kožený kufřík a v něm historické dokumenty, které si občas prohlížel. Jednou se mě zeptal, jestli bych se těch pozemků neujala a nevyřešila je. Věděla jsem, že by mu to udělalo radost, tak jsem souhlasila a dala se do pátrání.

Katastrální mapy jsou jedna věc, ale já potřebovala pozemky vidět na vlastní oči. Na jaře roku 2015 jsem se vydala do Mšena, kde mi pan starosta vyšel vstříc a dělal mi průvodce místy, kde jsem nikdy nebyla. Vzal mě za Mšeno k lesu, kde mi ukázal lavičku a řekl, že je odsud na městečko nejhezčí výhled. Slunce svítilo a Mšeno v rámu z třešňových květů vypadalo kouzelně a romanticky. Sem bych ráda patřila!

Mezi pozemky byl také jeden, vedený jako zahrada. Ve skutečnosti to byla neproniknutelná džungle divoce rostoucích stromů, keřů a ostružin, ale mně to místo učarovalo. Za pomoci místní zahradnické firmy pozemek prokoukl tak, že už se dalo mluvit o zahradě. Nechali jsme jen velkou jívu, aby měly včelky zjara potravu. A já zatoužila mít na té zahradě nějaké zázemí, kam se třeba schovat před deštěm, kam si uložit zahradnické náčiní a kde si vypít kávu pod bzučící jívou. Chata by byla ideální, ale v chráněné krajinné oblasti nebylo možné postavit ani chatu ani mobilní domek. Bylo to velké zklamání. Vymýšleli jsme i sci-fi řešení, že chatu zakopeme pod zem nebo že uděláme hmyzí hotel, kam se vejde čtyřčlenná rodina! To už jsme do Mšena začali jezdit každý volný den. Ten krásný pocit, když se před námi objevil známý kostelík a pohostinné náměstí! Líbilo se mi, že se tu stále něco děje, pokaždé nějaká akce. Jednou přehlídka veteránů, jindy ukázka práce hasičů a jejich techniky, kdy jsem se mohla pokochat pohledem na Mšeno z výšky hasičského vozu, sportovní akce, plesy a nezapomenutelné rozsvěcení vánočního stromu.

Ještě zbyla jedna naděje, duplicitní pozemek s chatkou, který byl předmětem několikaletých sporů. Vypadalo to, že neřešitelných. Náš pozemek, jejich chatka. Můj táta a majitel chatky se nemohli dohodnout. Když majitel chaty zemřel, jeho dcera nám nabídla, že nás ze zahrady vyplatí. Táta souhlasil, hlavně už to chtěl mít vyřešené. Netrvalo to dlouho a jednou, když jsme šli náhodou na procházku kolem hřbitova, tak na plotě u té chaty byla cedule, že je chata na prodej. Hned jsem zavolala na uvedené číslo a chatu jsme zase koupili my od nich!

Tak už jsem přes rok chatařkou ve Mšeně a to své: „Chatu? Nikdy!“ bych opravila na: „Prodat chatu? Nikdy!“ Sice bydlím a pracuji v Praze, ale hlavním městem mého srdce je Mšeno. A o prvním roce chataření v chajdě u hřbitova třeba zase příště.

Eva Brožová, Praha - Mšeno

Eva Brožová (Najmanová)
Narodila se 1. ledna 1965 v Praze, ale rodinné kořeny ji přivedly do Mšena. Povoláním je ekonom, statistik. Je vdaná, má dvě dospělé děti. Říká o sobě, že je milovnicí života a vůní, věčná romantička. Ráda cestuje, poznává lidi a gastronomii, ráda vaří, pěstuje květiny, má ráda hudbu, přírodu a houbaření.