Sousoší panny Marie, foto: Petra NejedláNáměstí Míru ve MšeněBezdězy z Vrátenské hory (foto: J.Trevisan)Na Skaličkách

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2019 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Podzemní města obývaly tisíce lidí


Putování po nejkrásnějších místech Evropy se Zdeňkem Berglem - 9. díl

V minulém čísle jsem slíbil návštěvu podzemních měst v turecké Kapadokii. Křesťané byli v době, kdy tuto oblast dobývali Osmané, na povrchu ve velikém nebezpečí, rozhodli se proto pro hloubení svých obydlí pod zemí. Měkká tufová hornina jim to umožnila. Postupně tak vznikl obrovský komplex, někde vytvořili i osm pater nad sebou. Celý systém vzájemně propojených měst obývalo asi třicet pět tisích křesťanů. Nejspodnější patra sahala do hloubky šedesáti metrů, jedná se o světový unikát.

Po zaplacení vstupného můžeme nastoupit dobrodružnou cestu do podzemí. Město se jmenuje Kaymakli. Kdo si představoval nějakou jednoduchou cestu, musel být zklamán. Shrbeni slézáme nebo se spíše zavrtáváme úzkými a klikatými schodišti do svrchních pater. Ta sloužila jako stáje. V některý místech jsou chodby dlouhé, musíme i do podřepu nebo se prosoukat bokem, tedy nic pro tlusťochy nebo lidi trpící klaustrofobií. Nedovedu si ovšem představit, jak sem zvířata dopravili, zřejmě už jako mláďata. Nižší patra sloužila jako obydlí a v těch nejspodnějších skladovali zásoby a zřídili v nich i kostely. Systém je dokonale odvětrán, několik komínů asi dvoumetrového průměru zajišťovalo stálou výměnu vzduchu a taky alespoň trochu světla. Zbytek dodaly stále hořící pochodně. Pokud člověk stojí u okraje komínů, je proud vzduchu znát.

Procházíme teď už ve vzpřímené poloze jednotlivé místnosti. Ty větší sloužily jako obytné, v menších skladovali zásoby potravin. Všechno nezbytné si obstarávali na povrchu, tam ale vycházeli s největší opatrností, pro vládnoucí Osmany byli nepřátelským obyvatelstvem. Pro lepší bezpečnost zavalili vždy zevnitř vchody kulatými mlýnskými kameny, aby do prostoru nemohl nikdo vniknout. S vodou problémy neměli, při hloubení vznikly i studny. Prošli jsme několik místností, jejich velikost odpovídá dnešním bytům. Není tu vůbec vlhko, hornina vodu nezadržuje a větrání je dostatečné.

Strávili jsme dole dobrou hodinu a máme z toho divný pocit. Co asi měli zdejší obyvatelé ze života, když většinu času trávili pod zemí. Někteří měli možnost pohybu venku, docházeli do zaměstnání a na malých okolních políčkách si vypěstovali alespoň nějaké základní potraviny. Raději půjdeme ven. To ale nebude zase tak snadné, musíme se znovu prosoukat těmi dlouhými a úzkými spojovacími chodbami. Stoupání není zrovna malé a stupy schodů dost vysoké. Jednu naši objemnější kolegyni jsme museli každou chvíli zatlačit za její mohutné pozadí, sama by to asi těžko zvládala. Co by ale člověk neudělal pro radost druhého. Navíc v jednou místě nám po upozornění asi na tři minuty místní strážci vypnuli osvětlení, větrací chodby už jsem žádné světlo nedodaly. Zpomalili jsme plazení a doufali, že takové ztížené podmínky nebudou trvat až na povrch. Netrvaly a konečně stojíme nahoře a můžeme narovnat záda, jaká úleva.

Venku se nás hned ujali místní prodejci. Na trhu se dá koupit za rozumný peníz spousta zboží, především textilu a různých zbytečností. Nabízejí i řadu koberců, na ty si Turci potrpí, mají je úplně všude, nejen na podlahách, mnohé stěny obytných místností zdobí taky. To nemusím, projdu si okolní uličky.

Tak sem ještě civilizace nedorazila, to je to pravé staré Turecko. Domky polorozbořené, za starými hradbami rozpadlé stáje a kůlny, haldy zavezené harampádím. Mezi tím pobíhají psi a sháněji se po nějaké potravě. Místní lidé nás uctivě zdraví, především dědkové v ošuntělém středověkém oblečení. Už jsem si myslel, že to Turecko z dávných časů neuvidím. Všude jinde, hlavně ve městech, jsme se ale setkali s vysoce civilizovanou zemí moderního střihu.

Zdeněk Bergl