Smích střídá u Bojanglese pláč
Když v loňském roce vyšla ve Francii kniha Oliviera Bourdeauta (1980) Čekání na Bojanglese, vyvolala senzaci. Během několika měsíců se doslova rozlétla po Evropě a letos vyšla ve výborném překladu Jovanky Šotolové i u nás.
Nostalgický příběh, jehož leitmotivem je nevšední láska, se nese v rytmu nádherné písně Niny Simone Mf. Bojangles, na niž odkazuje i název románu. Hlavními protagonisty jsou rodiče vypravěče, jímž je přibližně desetiletý chlapec. S bezprostředností vlastní dítěti líčí bohémský život rodiny, v níž se výstřednost matky skvěle doplňuje s bizarními nápady otce. Avšak za potřeštěností, legráckami a vtipnými historkami je cítit nejen velikou lásku, ale i smutek, který plíživě dotírá na malého vypravěče. Jeho líčení bláznivého života celé rodiny, v níž je domácím mazlíčkem Slečna Nadpočetná, pták z rodu jeřábovitých, je prokládáno deníkovými záznamy otce, jenž se po více či méně nekalých obchodních praktikách pokouší napsat román, který však nakladatelé stále odmítají, neboť údajně nemá „hlavu ani patu“.
Avšak šťastný čas bezstarostnosti je poznenáhlu vystřídán realitou. Ukáže se totiž, že rodiče nejenže neotvírali poštu, která se hromadila v rohu haly, ale ani neplatili účty. Důsledky na sobě pocítí celá rodina, a jakkoli se snaží udržet si svůj lehkovážný životní styl, musí se stěhovat. Matčiny ztřeštěné nápady jsou vystřídány návaly deprese, které vyvrcholí tím, že podpálí byt. Následuje pobyt v ústavu, a ačkoli ji otec se synem „unesou“ do vily ve Španělsku, která jim zůstala, matka zvolí dobrovolnou smrt. Krátce po ní odchází i otec a vypravěč zůstává sám s nadějí, že třeba konečně dokáže odpovědět na otázku: „Jak to dělají jiné děti, že mohou žít bez mých rodičů?“
Jazyková hravost, lehkost vypravování a skvělé balancování mezi pocity štěstí a smutku činí z Čekání na Bojanglese neotřelý příběh, nad nímž se budete smát i plakat.
(vkv)