Na Chorušické pouti se vzpomínalo na Jaroslava Pitnera

Chorušice - Všichni slavní lidé odněkud pocházejí a je dobře, když se na známé osobnosti naší nejen sportovní historie nezapomíná. Byl to vskutku šťastný nápad využít Chorušickou pouť jako vzpomínku na zdejšího rodáka Jaroslava Pitnera, který je známý především hokejovým příznivcům jako významný trenér československého národního týmu.

Na sále chorušické hospody se zájemci mohli seznámit s bohatou fotodokumentací ze života hokejového „generála“ z Chorušic, na kterého přijeli zavzpomínat i přímí aktéři hokejových bitev se slavným trenérem – reprezentační obránci František Pospíšil i Josef Horešovský a také dlouholetý lékař reprezentace MUDr. Otto Trefný. K oživení vzpomínek na titul mistrů světa, získaný v r. 1972 v Praze, přispěl i záznam z této události.

Jak hodnotíte své působení u československé reprezentace?
Otto Trefný: U áčka jsem jako lékař pracoval spolu s Jaroslavem od r. 1972 až do r. 1988. Byl jsem u čtyř titulů mistrů světa (1972, 1976, 1977, 1985), naposledy s Luďkem Bukačem a Standou Neveselým. Než Jaroslav začal s hokejem, hrával za války fotbal za Chorušice a v té době ho místní prodali do Mšena za dva pytle pšenice (smích). Jednou – to už bylo mnohem později – mě pozval sem do Chorušic na hon, vše domluvil s místními myslivci. Ti mu vehementně nabízeli, aby si taky vystřelil z pušky, což on zarputile odmítal. Nebo jsme spolu chodili na kontrolu kuřáků, kterých v národním mančaftu pár bylo.

Co vás dnes přivedlo do Chorušic?
František Pospíšil: Je tu pouť (úsměv), na níž jsem vůbec poprvé, a hlavně vzpomínky na pana Pitnera. Dostal jsem pozvánku od pana starosty, tak jsme se dali s Pepíkem Horešovským dohromady a jsme tu, protože trenér Pitner si naši vzpomínku rozhodně zaslouží.

Jaké vzpomínky máte na Jaroslava Pitnera?
Josef Horešovský: Já jsem ho zažil dva roky, kdy jsem během vojny hrál za Duklu Jihlava. Přestože jsem dělal Fakultu tělesné výchovy a sportu, musel jsem na dvouletou vojnu, protože jsem nedokončil tzv. vojenskou katedru. Na druhou stranu jsem byl dva roky po sobě v týmu, který vyhrál mistrovský titul. Jsou to pro mě jediné dva týmové úspěchy, v dalších klubech jsem na ně už nedosáhl. Byl to skvělý člověk, velmi vyrovnaný, navíc s dobrým přístupem k lidem.

František Pospíšil: Ty nejlepší. Byl přísný, ale rozhodně lidský. V Jihlavě měl hodnost podplukovníka, i když já jsem ho jako voják nezažil. Kladenský hokejový klub mi vše dokázal „vyběhat“ a já na vojnu vůbec nešel. Takže ho pamatuji jako kouče nároďáku, kterého jsem uznával, ostatně jako všichni ostatní.

Otto Trefný: Jarda byl především ohromný člověk, kterého jsem si nesmírně vážil. Budil disciplínu jen tím, co řekl, vždy s klidem a rozvahou. Vzájemně jsme se respektovali natolik, že jsme spolu spali při zájezdech, kde jsme se spolu tahali o jednu deku (smích). Řekl bych, že jsem ho měl jako staršího bráchu, vždy jsme si byli velmi blízcí. Ostatně i narozeniny jsme měli hned po sobě – on 7., já 9. února, takže byl důvod k oslavě, jako třeba při olympiádě v japonském Sapporu.

(kh)