Olešno - Pět dní před svými jednadevadesátinami, 16. 7. 2017, zemřel docent filozofické fakulty, historik, výtvarný teoretik a malíř Josef Císařovský (21. 7. 1926 – 16. 7. 2017).
Josef Císařovský se narodil v Hostouni u Kladna. Jeho dětství bylo poznamenáno velkou hospodářskou krizí, za níž rodina přišla nejen o krámek, ale neschopností splácet hypotéku také o střechu nad hlavou. Malý Josef se svými rodiči a dvěma mladšími sourozenci získali azyl na půdě hostince své babičky. V patnácti letech přišel o otce, tím pádem také rodina o živitele, ale s pomocí pilné maminky a příbuzenstva se jakž takž protloukali. Když mu bylo šestnáct let, vyvraždili nacisté jeho kamarády a vše živé ve vsi Lidice, kam bys z Hostouně kamenem dohodil. S několika mladými sousedy se vydal zkraje května pětačtyřicátého na pomoc Praze. Pomáhal u kulometu střežit roh Staroměstského náměstí a tam byl také lehce zraněn. Když se mladí hrdinové vrátili do rodné vsi, byli nejprve oslavováni, posléze si je zavolal pan starosta a beze svědků jim vynadal: ,,Vy kluci pitomí, copak nevíte jak dopadly Lidice...“ Po válce se ve všeobecné euforii stal členem KSČ a oženil se s Blankou Charvátovou z Loun. Postupně se jim narodili tři synové: Petr (1950), Josef (1952) a Tomáš (1962).
V letech 1945 – 1956 studoval na Filozofické fakultě Vysoké školy politické a sociální a Akademii výtvarných umění v Praze. Pod vlivem nakažlivé utopie – komunismu – se vydal do tehdejšího Sovětského svazu, kde studoval nejprve v Leningradu a později v Moskvě malířskou Akademii. V sovětském Rusku se mu podařilo seznámit se nejen se zbytkem avantgardy (K. S. Melnikov), ale i proniknout do depozitářů a nafotit a sepsat seznam skrytých uměleckých děl (Malevič, El Lisickij, Tatlin, Gončarovová a další). Knihu Ruská a Sovětská avantgarda se mu nepodařilo vydat.
V roce 1956 se vrátil do vlasti s projevem Nikity Chruščova v kapse (dokument XXII sjezdu KSSS o zločinném režimu Josifa Vissarionoviče Džugašviliho), což mělo za následek uvíznutí v hledáčku StB a odposlech telefonu. Je pravděpodobné, že v té době zažil otřes a zhroutil se mu jeho svět. Josef Císařovský se vždy hlásil k levicové avantgardě a není možné se vyhnout skutečnosti, že mnoha svými nekompromisními postoji, články a vášnivými odsudky uškodil nejen sobě, ale i některým svým kolegům a souputníkům (smutná je zvláště jeho nehezká recenze Halasovy sbírky, dlužno podotknout, že přechodnému ,,vykolejení z řádu“ se nevyhnul ani tento básník z největších).
Aktivní výtvarná činnost – především malba – ho provázela od dětství až do sklonku života. Intenzivně se věnoval prosazování a organisaci výstav mladých výtvarníků, napsal množství teoretických článků, recenzí do novin, hodnocení a profilů výtvarných umělců do katalogů.
Jeho první monografie, věnovaná portrétnímu umění Maxe Švabinského, vyšla v roce 1954. Od konce let padesátých se věnoval studiu a soupisu díla Oto Gutfreunda (1889 – 1927), jehož sádrové odlitky nalezl ve sklepení depozitu NG ve velmi neutěšeném stavu, mnohé kubistické sádry musel tehdy doslova slepovat. Monografie tohoto dnes již světem uznávaného modernisty mohla vyjít (po několikaletém zadržení cenzurou) v roce 1962 jen proto, že mu ředitel nakladatelství poradil, ať kunsthistorický text sem tam protká nějakým „marxleninismem“ a publikaci věnuje Jiřímu Taufrovi. Kniha nakonec vyšla dokonce i s fotografiemi sochy TGM (sic!). Jestliže z monografie vyškrtneme věnování a několik citací ,,klasiků marxismu-leninismu“, čteme text, na kterém jak po formální, tak věcné stránce není potřeba nic měnit, vše podstatné je řečeno.
V roce 1961 byl habilitován na Karlově univerzitě na docenta estetiky výtvarných umění. Téhož roku založil Lidovou školu umění ve Mšeně (stal se jejím prvním ředitelem) a roku 1967 vědecké pracoviště kulturologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.
Svoji krajinu – Kokořínsko – si zamiloval nejprve jako velký obdivovatel K. H. Máchy, později se při svých cestách po stopách největšího českého básníka v kraji usadil, když na prahu šedesátých let zakoupil opuštěnou usedlost v Olešně u Mšena. V LŠU Mšeno začalo učit pod otcovým vedením mnoho význačných osobností české kultury (spisovatel a filosof František Kautman, pozdější ředitel akad. malíř Oldřich Lušovský, mezinárodně uznávaný klavírní virtuóz Antonín Kubálek který proslavil českou hudbu ve svém novém domově kanadském exilu a další). LŠU Mšeno dosáhlo v éře mého otce a následně za působení akad. malíře O. Lušovského velkých mezinárodních úspěchů (zlaté ceny: Japonsko, Bulharsko, Jugoslávie, Irán atd.).
Po srpnové okupaci přesunul cele své působiště z Prahy na Olešno. Po roce 1977, kdy podepsal Chartu 77, byl tehdejší StB pronásledován a šikanován. Byly mu protizákonně odebrány již rozpracované zakázky pro Památník národního písemnictví a pro jiřetínské muzeum, byl také vyloučen z Českého fondu výtvarných umění, čímž mu byla znemožněna oficiální výdělečná činnost. Živobytí si částečně zajišťoval chovem ovcí a drobnou zemědělskou činností.
V r. 1990 byl zvolen mezinárodní jury do čela Evropského kulturního klubu (který založil) a stal se jeho prvním prezidentem. Ve svých posledních letech se cele věnoval malbě. Vytvořil množství tematických cyklů (Násilí, Antiúhle 77, Židovské hřbitovy, Zdi, Portréty osobností kultury 20. stol. a další).
Zemřel doma před svítáním na neděli 16. července 2017...
Petr Císařovský, syn