Jsem učitelka v mateřské škole. Jsem taky holka. Všechny formy násilí jsou mi cizí. Když vidím, jak si kluci z každé stavebnice vyrábějí zbraně, přispěchám s naší oblíbenou morální odrhovačkou ,,Do školky zbraně nepatří! Ve školce se máme rádi, jsme tu všichni kamarádi“. Moc to nezabírá. Jen se otočím a už jim v rukou vyrůstá nová zbraň. Ještě lepší a mnohem větší. Už si stačí do kapes nastrkat pár kostek z lega (náboje) a můžou si jít hrát. Když je nachytám, uculí se a zbraň se jako zázrakem změní v loď, letadlo... Stačí ji jen chytit oběma rukama a udělat ,,vrrr“ a naznačit pohyb. Ale proč se mi vlastně hra na vojáky nelíbí? Copak to není napodobovací hra jako každá jiná? Když jsem byla dítě, hráli si kluci na vojáky úplně běžně. A hra na ,,něco“ je přece pro dítě ta nepřirozenější věc. Děti si hrají na maminku, na kuchaře, na prodavačku. Už vím, proč se mi to nelíbí. Dříve měla tato hra nepsaná pravidla. Kluci se rozdělili na hodné a zlé a už se bojovalo. Pěkně proti sobě. Dnes? Kluci si udělají bunkr z molitanových kostek a střílí po ostatních, kteří si bezstarostně hrají vedle nich. Když se jich ptám, proč to dělají, odpověď je vždy stejná. Je to jenom ,,jako“. Ale mě to ,,jako“ stejně děsí. Raději do školky pořídím špalek dřeva, malá kladívka, spoustu hřebíků s velkou hlavou a budeme si hrát na ,,truhláře“.
Naďa Jelínková, učitelka MŠ Chorušice