Putování po nejkrásnějších místech Evropy se Zdeňkem Berglem     4. díl

Před sedmi lety jsem projel oblast Apulie na jihu Itálie. Ubytování jsme měli v krásných bungalovech u moře na poloostrově Gargano. Každý den jsme vyráželi poznávat blízké i vzdálené okolí, Apulie nabízí spoustu nádherných míst. Zmíním se ale o jedné nádherné vesničce, ta se všem návštěvníkům  musí vrýt na věky do paměti.

Alberobello, vesnice s více než tisícovkou malých kamenných domků, vznikla při osídlování oblasti pod vedením hrabat z rodu Conversaro ve druhé polovině 16. století. Malé domky, zvané Trulli, stavěli z místního tmavého vápence bez použití malty. Více než metr silné zdi tvoří naskládané kameny do výšky necelé dva metry, na ně pak navazuje z plochých desek postavená kuželová střecha, zakončená na vrcholu zdobeným bílým vápencovým kuželem. Stěny domků pak omítli zvnějšku i zevnitř a nabílili vápnem. Střecha tvořící zároveň strop zůstala nenabílená. Domky postavili na dvou protilehlých kopcích, mezi nimi probíhá dlouhá ulice plná obchodů, restaurací, zábavných podniků  a hotelů.

Starší domky  stojí na  kopci  Rio Monte. Většina z nich slouží jako malé obchůdky, restaurace, kavárny a prodejny suvenýrů. Nesmí samozřejmě chybět ani místní výrobky pekařů, řezníků, lahůdkářů a vinařů, kteří dokonce dávají ochutnat. Většinu zboží vystavují venku, malé vnitřní prostory by tolik zboží a zákazníků nepobraly. Nutno podotknout, že mají vše dokonale uklizené, čisté, naprostý pořádek je tu samozřejmostí.

Procházím všechny uličky, jedna hezčí než druhá, prostě nádhera. Zahrádky pro nedostatek prostoru nemají, ovšem ulice a okolí domků září barevnou paletou květin v kamenných a dřevených nádobách. Na konci centrální ulice stojí kostel sv. Antonína, postavený ve stejném stylu, ten je ale necelých sto let starý. Proč se rozhodli pro takový styl domků, se přesně neví. Udává se, že pro ně byly vzorem podobné stavby z Řecka a Sýrie, jiná teorie mluví o kopiích starých staveb Etrusků, sídlících před dvěma tisíciletími v okolí Říma. Je pořád na co koukat. Od jedné paní jsem dostal několik druhů malých pálivých papriček. Dodnes je doma pěstuji a je to síla! Přidávat se musí jen s citem, jinak se z každého jídla stane krmě přímo ďábelská.

Čas rychle ubíhá, nedá se nic dělat, musím se s tímto nádherným prostředím rozloučit, chci se ještě podívat na druhý kopec. Domků už tu není tolik, jsou o něco mladší a v mnohých bydlí místní lidé. Jeden takový si fotím, otevírají se dveře a pán v mých letech mě zve dovnitř. Dvě malé místnosti má jednoduše zařízené, duch staré doby dýchá ze všech stran, romantika jako hrom. Na rozdíl od ostatních Italů z jihu  se s ním dá mluvit anglicky, všechno mi ukázal a pohostil mě skleničkou místního červeného. U nás nikdy nebyl, ovšem věděl jméno našeho hlavního města, několika fotbalistů a že prý máme nejlepší pivo na světě. To mě potěšil. Jenom škoda, že posledního Kozla z batohu jsem už zlikvidoval. Prý tu bydlí jen přes léto, na zimu přejde do jiného domu v novém městě k manželce. Taky jeden ze způsobů, jak prožít velkou část roku v klidu. Tak arrivederci padre, tante gracie, musím myslet na návrat.

Dole si ještě dám dnes už třetí italskou zmrzlinu. Že je vynikající, snad ani nemusím uvádět, porce jako u nás pět porcí a cena přímo zanedbatelná. Tady na jihu je všechno levné. Strávili jsme zde celkem sedm hodin a nestačili projít všechno. Do kempu jsme se vrátili až za tmy a ještě stihli namočit těla do moře.