Když se mě někdo zeptá, proč jsem si vybrala povolání pedagoga, obvykle odpovím, že jsem k tomu měla dva důvody. Červenec a srpen. Tyto dva krásné letní měsíce už klepou na dveře a opět se tak nejen já, ale i kolegové z naší i jiných škol dostaneme do hledáčku neučitelské veřejnosti. „Copak učitelé, ti se mají,“ budeme zase slýchat se skrytou závistí v hlase, někdy i s pohrdavým odfrknutím. Co na tom, že po zbývajících deset měsíců v roce námi čas od času zmítají hluboké pochyby o smyslu naší práce, zvlášť když stojíme tváří v tvář třicetihlavé lhostejnosti, nudě či dokonce zjevnému nepřátelství. Přestože jsme si naše povolání vybrali dobrovolně, je někdy těžké překonat okamžiky skepse, zvednout hlavu a jít dál. V takových chvílích pro nás červenec a srpen představují metu nejvyšší. Avšak zadostiučinění může přijít i ve chvílích, kdy to nečekáme. Jako rajská hudba nám pak zní věty typu: „Díky vám jsem to konečně pochopil.“ Takových okamžiků je však málo, neboť výchova a vzdělávání, to je běh na dlouhou trať, nejtěžší úkol s velmi nejistým výsledkem. Před čtyřmi lety jsem se stala třídní 6. ročníku, nynější 9. třídy. Po letech „bojů“ jsme dospěli ke vzájemnému konsenzu. Řada dětí vyzrála v mladé lidi, kteří chápou nutnost vzdělávání a jeho roli v životě. Ti, kterým smysl vzdělávání ještě uniká, ho snad naleznou na střední škole. Přijímací zkoušky, které byly letos povinné, zvládli všichni. Všech pětadvacet dětí jde na školu, kterou si vybralo. A to je pro mne snad ještě větší zadostiučinění než červenec a srpen. Proto bych „svým deváťákům“ chtěla popřát pěkné prázdniny a ať se jim v dalším životě daří. Nakonec se mi po nich ještě bude stýskat.
Krásné léto vám všem přeje
Vladislava Kaulerová Vaňková, učitelka ZŠ Mšeno