Putování po nejkrásnějších místech Evropy se Zdeňkem Berglem - 3. díl
Při putování jihem Španělska není možné vynechat Gibraltar, další z okrajových bodů našeho kontinentu. Ještě jsme na španělském území a z dálky nás vítá Skála, The Rock, jak jí říkají Angličané. Strategické místo k obraně průlivu mezi Evropou a Afrikou. V roce 1713 bylo podle Utrechtské smlouvy připojeno k Velké Británii, zároveň byly stanoveny definitivní hranice Španělska. Kolem skály postupně vznikalo město, prostoru mnoho neměli, část nového města proto stojí na vysušené a zpevněné pláži, dále už to nejde.
Na prohlídku máme pět hodin, to nejpodstatnější bychom měli zvládnout. Po průchodu celnicí a britskou pasovou kontrolou se ocitáme ve Velké Británii, včetně červených poštovních schránek, telefonních budek a policajtů v britských uniformách. V rychlosti projdeme starou část města a honem na Skálu. Jde to lanovkou, na kterou se ale dlouho čeká a nevede až k sedlu. Raději zvolíme místní taximikrobusy, ty nás po točitých strmých silnicích zavezou na několik míst. Pěkně nám to ovšem provětrá peněženky, každý s třesoucíma rukama dáme řidiči 28 euro. Nedá se nic dělat, pěšky bychom to nezvládli. Ale co, jsme na dovolené, tak si to můžeme dovolit.
Postupně zastavujeme na několika vyhlídkách u Herkulova sloupu, v krápníkové jeskyni sv. Michala a nad bunkry britské pevnosti koukáme na celé město rozložené kolem malého zálivu tři sta metrů pod námi. Raritou je přistávací dráha místního letiště, končí na sloupech nad mořem a uprostřed ji kříží silnice. Dopravu řídí semafory, letadlo má samozřejmě přednost.
Jedeme dál do sedla mezi dvěma vrcholy skály, dále už se nedostaneme, všechno je ve vojenském pásmu. Vítají nás místní obyvatelé a hned žebrají. Žijí tu opice dovezené z Afriky. Jak dlouho a proč tu jsou, se přesně neví. Je to makak bezocasý a jejich počet se udává mezi dvěma až třemi stovkami. Hned poskakují kolem a prohlížejí dlaně, dokonce si na nás vlezou a žebrají. Nejraději mají buráky, šofér nám ukazuje, jak za burák dělá jeden opičák salta vzad. Musíme si dávat pozor na věci, občas prý berou turistům kabelky nebo foťáky a házejí je ze skály. Pokouším se jednoho menšího nalákat na rohlík, vlezl mi na rameno, chvíli se přehraboval ve vlasech, a než jsem stačil někomu dát foťák, zmizel. Rohlíku si ani nevšimnul. Pro pamlsky si chodí i do malé samoobsluhy, že by ale měli zaplatit, to je ani nenapadne. Musejí je stále vyhazovat. Mnohé samice s sebou nosí malá mláďata, ta mají černou barvu. Dospělé jsou šedé a tváří se dost přiblble. Mezi jejich oblíbenou zábavu patří kroucení stěrači a zrcátky automobilů, šoféři je musí stále odhánět.
Díváme se na dobře viditelné africké pobřeží Maroka. Pokud by bylo více času, mohli bychom z blízkého Algericas zajet lodí do Ceuty, to je španělská enkláva v Maroku. Skála není nejjižnějším bodem Evropy, jak uvádějí některé příručky. Ten se nachází asi deset kilometrů jižněji u města Tarifa, odtud místo pro skalnaté výběžky ale vidět nemůžeme.
Čas ubíhá, musíme se vrátit. Tak nazdar, opičáci, mějte se tu hezky a koukejte nevyhynout, to by potom podle pověsti museli Angličani oblast opustit. Dole ještě projdeme v rychlosti město a zakoupíme něco dobrého pro potěchu těla. Všude se dá platit eury, britskými librami nebo místními librami. Ale pozor! Na jakoukoliv měnu vracejí pouze místní libry a ty nikde jinde neplatí, dokonce ani v Anglii.
Dostal jsem se ještě na úbočí skály ke vchodům do podzemních pevností, dál mě už nepustili. Ve městě mají i velkou sklárnu na foukané sklo, vypadá to stejně jako v našich provozech, jen s tím rozdílem, že skláři nemají na zahnání věčné žízně u sebe džbány s pivem, ale pouze plastové láhve s vodou. Time is over, jak by řekli Angličani, musíme myslet na návrat, máme to do místa ubytování dost daleko. Tak příště zase někam jinam...
Zdeněk Bergl