Pro autistu nejsou kolonky...
Trpíme předsudky. Tento fakt dokládá i to, že v jednom nejmenovaném psychotestu je záporná odpověď na otázku, zda dotazovaný trpí předsudky, brána jako tzv. lžifaktor. Boj s předsudky je během na dlouhou trať a své by o tom mohl vyprávět nejeden příslušník jakékoli menšiny či kdejaký „divný“ člověk. O boji s předsudky je i kniha spisovatelky Ivony Březinové (1964) s názvem Řvi potichu, brácho (2016).

Autorka, která se věnuje tvorbě knih pro děti a mládež a dlouhodobě spolupracuje např. s nakladatelstvím Albatros, se v této próze zaměřila na problematiku soužití s lidmi (dětmi) s tzv. poruchou autistického spektra. Většina z nás jistě viděla dojemný, Oscary ověnčený film Rain Man s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Knihu Březinové lze označit lecjakými přívlastky, avšak slovo dojemný mezi ně patřit nebude. Pokud bychom měli vybrat pouze jeden z nich, mohli bychom říct, že jde o silný příběh.

Ústřední postavy jsou tři, matka a její dvě děti – dvojčata Pamela a Jeremiáš. Zatímco Pamela je – bráno z hlediska většinové společnosti – normální, Jeremiáš se narodil s poruchou autistického spektra, z čehož vyplývá většina potíží, s nimiž se Pamela a její matka musí vyrovnávat. Od nechápajících sousedů až po paní ze „sociálky,“ která má jen kolonky a nechápe, že Jeremiášův projev se prostě kolonkám vzpírá.

Autorka nechává příběh této rodiny vyprávět čtrnáctiletou Pamelu, která s bezprostředností vlastní svému věku líčí chod rodiny, jenž se točí právě kolem jejího dvojčete. Situace, které nám zpočátku přijdou úsměvné, však postupně gradují, až se nezadržitelně dostanou do finále. Dospívající Jeremiáš si není vědom škod, které může napáchat svou zvětšující se silou, a Pamela i matka se pomalu začínají obávat jeho záchvatů doprovázených agresí.

Březinová přináší silnou výpověď o sebeobětování se, toleranci, boji s větrnými mlýny, o pocitech bezmoci, viny, smutku, ale i o uvědomění si své vlastní hodnoty. I když lze autorce místy vyčíst jistou schematičnost, je nutné ocenit hluboké proniknutí do problematiky autismu. Přestože je kniha primárně určena dětem (už od 10 let), určitě by si ji měli přečíst i dospělí, kteří mají o autismus osobní či profesní zájem, či jen jsou prostě zvědaví, co nabízí současná česká literatura pro děti a mládež.

Autorka knihy navštívila 17. března Základní školu Mšeno, kde hovořila o své tvorbě.             

(vkv)