V Evropě je spousta krásných míst. Ať se jedná o přírodní divy nebo o architektonické výtvory našich předků z různých etap dějin. Začnu těmi přírodními, působí více romanticky.
V červenci 2007 jsem absolvoval desetidenní zájezd do Savojských Alp ve Franci. Nebudu se zdržovat výčtem všech vysokohorských tras, které jsme s kolegy navštívili. Ale o to nejkrásnější se s vámi podělím. Kdo se nebojí krkolomných jízd lanovkami do těch nejvyšších míst, byl by stejně natěšen jako já. 3842 m vysoká skalní jehla Auguille du Midi, trčící z největšího alpského ledovce Mer de Glace přímo proti Mont Blanc je označována za jedno z nejhezčích míst Alp.
Jak se tam dostat, když se nám nechce šplhat po ledovci a téměř kolmých stěnách? Zbývá cesta lanovkou. Je ráno, stojíme u dolní stanice kabinové lanovky v Chamonix a bezradně koukáme nahoru. Celý obzor překrývají temné mraky, drobně prší a pro mlhu je viditelnost v podstatě nulová. Platit drahou lanovku, nahoře se klepat zimou, klouzat po namrzlých cestách a koukat do mlhy? Trochu drahá legrace za třicet pět Euro. Nedá se nic dělat, projdeme město a nejbližší okolí, nasedáme do autobusu a tunelem pod Mont Blanc jedeme na italskou stranu. Tady nás už vítá jasná obloha. Ubytujeme se ve městě Chatillon a doufáme, že zítra nám budou tam nahoře nakloněni. První ranní pohled nám okamžitě rozjasnil tváře, na nebi absolutní azuro. Rychle nasnídat a už upalujeme do nepříliš vzdáleného městečka La Palud. Odtud jede lanovka taky a trasa je delší a krásnější. Nasedáme ve výšce 1370 m do větší kabiny pro třicet lidí a rychle stoupáme do oblasti skalních jehel. Dvakrát přesedáme na mezistanicích do dalších dvou kabin a konečně se dostáváme na velkou skalní plošinu Punta Helbroner ve výšce 3462 m, hned za ní probíhá hraniční čára. Stojíme na okraji plošiny přímo nad ledovcem, kroutíme krkem do všech stran a nestačíme žasnout.
Už jsem toho viděl v Alpách dost, ale tohle předčilo všechno ostatní. Absolutní jasno, dokonalá viditelnost do všech stran, nejvyšší zdejší horské velikány máme jako na dlani. Na vše je dost času, další lanovka nám jede za hodinu, jízdenky jsme si koupili i s označením času odjezdu. Ten rychle nastal, scházíme ve skále vysekaným schodištěm na stanici a přesně ve stanoveném čase nasedáme do dalších, tentokrát malých kabinek pro čtyři lidi. Na silném laně jsou upevněny vždy po třech za sebou. Celý systém se pohybuje rychle a už míříme ke svému cíli. Auguille du Midi vidíme přímo proti sobě, máme to na vrchol necelých pět kilometrů. Jedeme vysoko nad ledovcem, vidime jeho trhliny, pohybují se po něm i skupinky nadšenců navázaných na laně. Nevidíme ale nikde žádný opěrný sloup. Tak vysoký by nešel postavit a zakotvit ho do ledovce, který se pomalým tempen šine ze svahu, by nebylo možné. Jediné zajištění lana proti bočnímu pohybu kabin při větru jsou dvě proti sobě upevněná lana, mířící k nejbližším skalním jehlám.
Po půlhodině se blížíme k závěrečnému stoupání na téměř kolmou jehlu, prudce se zvedáme a za chvíli vystupujeme ve velké stanici zasekané do skály. A jsme nahoře, v říši horských duchů ve výšce 3842 m. Viditelnost přímo ukázková, teplota asi deset stupňů, vítr žádný, lepší už to nemůže být, zkrátka pohádka. Odtud vůbec nebudeme pospíchat. Stojíme přímo proti vrcholové stěně Mont Blanc, ukazuje se nám v celé své bílé kráse. Pohybují se po ní malé barevné tečky, za sebou zanechávají klikatou stopu. Jde jim to docela rychle, k vrcholu to mají ještě necelý kilometr převýšení.
Na druhé straně vidíme švýcarské Walliské Alpy, Monte Rosu a Matterhorn máme jako na dlani. Celý vrchol jehly je prokopán tunely, dostaneme se na vyhlídky do všech stran, blízké postranní malé jehly můžeme navštívit po úzkých lávkách. Pohled dolů není pro slabší nátury, stejně tak pohyb po ostrých ledových hranách mířících směrem k Chamonix. Ale asi to nebude tak hrozné, pohybují se tam i malí kluci.
Celé toto úžasné dílo začali stavět v roce 1955, poslední rekonstrukce proběhla v devadesátých letech. Prošli jsme, co se dalo, musíme myslet na návrat. Vůbec se nám odtud nechce, tak kouzelné místo se těžko opouští. Nedá se nic dělat, čas letí neúprosně. Při zpáteční cestě si ještě pořádně prohlédneme ledovec z výšky, teď se po něm pohybuje ještě více lidí. Na poslední mezistanici se chvíli zdržíme a pokocháme se naposledy pohledem na toto kouzelné místo.
Tak pane Mont Blanc, měj se tu hezky a okouzluj svou bílou krásou další návštěvníky. Teď mě napadá, že bych mu měl říkat Monte Bianco, jsme v Itálii a část hory leží na jejím území. Vrchol ovšem patří Francii. Jsme dole v La Palud, musíme ještě dojít asi pět kilometrů do Courmayeur, tam smí autobus parkovat. Naštěstí už má řidič vychlazeno, musíme ty dojmy pořádně spláchnout.
Konečně doma, honem na večeři. Jistě si každý dovede představit, co jsme toho po tak náročné cestě do těla nacpali. Tak příště zase někam jinam, třeba na konec světa...
Zdeněk Bergl