Očkování proti všem chorobám se asi nikdy nedočkáme
Život má své zákonitosti. Začíná i končí. Ať chceme nebo ne. Život může být kratší i delší. To už do značné míry závisí i na nás. Pokud se vyvarujeme řady známých nepříznivých vlivů, jako je kouření, požívání alkoholu, nesprávné stravě či nedostatečnému pohybu na čerstvém vzduchu, můžeme, ale nemusíme si prodloužit délku života. Vliv mají i genetické předpoklady k určitým chorobám. Zatím s tím nic moc neuděláme, ale v relativně blízké budoucnosti bude možné provádět i takové preventivní zákroky na našem genetickém vybavení, že se některých chorob vyvarujeme ještě dříve, než vzniknou.
K nepříznivým vlivům vnějšího prostředí patří i působení různých mikroorganismů a virů. Řeklo by se, že se úplně izolovat od nich by bylo nejlepší. Není tomu tak. Nezpůsobují vždy nemoci. Pokud máme dobrou kondici imunitního systému, jejich vliv u nás vyvolá odolnost, která je někdy kratší, někdy delší. Na tom je ostatně založeno i očkování. Není radno ho podceňovat, hlavně v případě takových závažných onemocnění jako je dětská obrna, záškrt, tetanus, klíšťová encefalitida, meningokok a pneumokokové infekce a jiné.
V poslední době se nabízí i očkování proti některým nádorovým onemocněním, např. děložního čípku u žen. Očkování je velice účinné, ale má jednu vadu, není zdarma a v současném světě, kdy musíme otáčet každou korunu, je to otázka výběru i hazardu. Ani očkování proti žloutence typu B není zdarma, a proto hlavně slabší sociální skupiny, když nemusí, tak ho neabsolvují. A právě ony jsou největším šiřitelem těchto nemocí.
Zatím nemáme očkování proti všem infekčním chorobám a asi nikdy mít nebudeme. Mikroorganismy se rychle přizpůsobují, mění svoji strukturu, holt taky chtějí přežít. Některé žijí v našem těle po dlouhou dobu a neškodí nám, ba naopak. Žijí s námi v určité symbióze, živí se našimi odpadními látkami např. ze střeva a chrání nás před jinými bakteriemi.
Trochu loterií je očkování proti chřipce. Jedná se o virové onemocnění, kdy ale nevíme, který kmen se zrovna v tomto roce vyskytne. Pokud se strefíme, tak máme vyhráno, pokud ne, smůla. Bohužel tento typ očkování působí jen krátkou dobu. Takže zase za rok to můžeme zkusit a třeba to vyjde.
V našem těle žijí i parazitní organismy. Z nich nemáme nic dobrého. Ale jsou „mazaní“, žijí z nás, vysávají nás, ale nechtějí nás zcela zničit, protože by jim to také uškodilo. Současná medicína zná řadu prostředků proti některým nemocem. Je to neustálá soutěž s nepříznivými vlivy, viry a bakteriemi. Farmaceutický průmysl neustále zkoumá různé látky, které by se daly použít u nemocí. Výzkum je zdlouhavý a finančně náročný a v případě takových antibiotik na hranici možností. Mikroby se totiž přizpůsobují velmi rychle a některé se dokonce živí i těmito léky.
Jak vůbec léky působí? Každý lék se musí navázat na určitý receptor neboli část buněčné membrány, a tím spouští příslušnou reakci či odpověď buňky. Otázkou je, jak je vůbec možné, že se na lék na pro něj neznámý receptor vůbec naváže? Zde se uplatňuje tzv. Heidlerův fenomén, který koncem 80. let minulého století zjistil, že při experimentální epilepsii se „neupravené“ receptory upraví tak, aby se na ně léky při určitých nemocech mohly navázat. Je to něco podobného jako výroba klíče do zámku, jen s tím rozdílem, že samotná nemoc přizpůsobí receptor do takové podoby, aby se příslušný lék na něj mohl navázat. Jinými slovy, když stejný lék podáte zdravému člověku, tak k ničemu nedojde, prostě chybí upravený receptor.
MUDr. Ivan Heidler, CSc., Kanina