Leo Auberg dře v sovětském gulagu
Často si na tomto místě představujeme knihy, pro jejichž děj jsou motivací události 20. století. K takovým dílům patří i román Rozhoupaný dech (2009) od německy píšící autorky Gerty Müllerové (nar. 1953), rodačky z rumunského Banátu. Tato nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2009) zde odkrývá, nám, obyvatelům české kotliny, málo známou poválečnou historii sedmihradských Němců.
Hlavní hrdina románu, sedmnáctiletý Leo Auberg, je v lednu 1945 společně s dalšími „soukmenovci“ odsunut do sovětského pracovního tábora, kde má prací pro Stalinovu říši odčinit válečný dluh Němců. Naivní mladík, který si nedlouho před svým odjezdem z provinčního městečka naplno uvědomil svou homosexualitu, vidí v cestě do pracovního tábora únik z úzkoprsého maloměšťáckého prostředí domova.
Připravuje se na cestu s lehkostí svých sedmnácti let, aniž by tušil, že v jeho životě jedno vězení nahradí jiné. Teprve „anděl hladu,“ jak jej později v lágru poznává, obnaží jeho duši až na samotnou dřeň a prověří principy, na nichž je stavěna soudobá morálka.
Představy, sny a touhy mladého muže se zde dostávají do protikladu s vulgární realitou, která pro jakékoliv osobní pocity nezná jméno. Pět let v nelidských podmínkách gulagu, pak návrat mezi rodinu, která si mezitím pořídila „náhradníka“, o mnoho let mladšího bratra, který snad měl zacelit bolavou ránu.
Podezírání – co jste tam vlastně dělali? A stále vzpomínky. Výborná práce s jazykem a kompozicí je to, co charakterizuje tento román. Müllerová neustále mění rovinu mezi filozofií, fikcí a realitou.
Výpověď Leopolda Auberga není prostým chronologickým popisem událostí, ale spíše směsí úvah, vzpomínek, útržků básní, snů. Obyčejné věci se zde stávají metaforou. Čas neplyne lineárně, ale poskakuje sem a tam a někdy nastává i bezčasí. Doba, kdy se zdá, že se nic nehýbe, že nepřijde žádná změna, že život v lágru bude plynout věčně od jednoho známého mrtvého k druhému. Müllerová se ve své výpovědi o bezútěšnosti totalitarismu inspirovala osobními vzpomínkami básníka Oskara Pastiora, jenž byl v letech 1945 – 1949 rovněž internován v sovětském lágru.
Výsledkem jejich spolupráce je kniha o síle mysli, o tom, že mnohdy jen myšlenka nás dělí od smrti či naprostého zešílení. Díky svému filozofickému podtextu je dílo Gerty Millerové prubířským kamenem pro překladatele. Ne nadarmo za něj obdržela překladatelka a spisovatelka Radka Denemarková Magnesii Literu
(2010).
(vkv)