Čtyři malí špunti ze Mšena se věnují opravdu netradičnímu sportu

Mšeno – Karate Klub Beringin Dubá je zaměřený na výuku tradičního karate, tedy umění sebeobrany, využívající lidského těla v té nejúčinnější formě. Cvičením tradičního karate se člověku dostává prostředků pro rozvoj fyzických a mentálních vlastností. Tradiční karate se zaměřuje na rozvoj lidského organizmu tak, aby na nejvyšší úrovni bylo vítězství dosaženo bez násilí – vítězství samo osobně není hlavním cílem tradičního karate.
Ptáte se, co má dubský klub karate společného se Mšenem? Budete se divit, ale hodně. Už delší dobu do Dubé jezdí nyní už čtveřice dětí, které se tomuto sportu věnují. S Kateřinou a Dušanem Zabilanských jsem hovořil o netradičním sportu, ke kterému přivedli svá dvojčata – Dominika a Natálii.

Co bylo prvním impulzem vašeho rozhodnutí?
Záběry z jednoho televizního kanálu Dominika nadchly natolik, že chtěl s tímto sportem okamžitě začít. Jeho touhu velice podporovala maminka Kateřina, která po tomto sportu pošilhávala už od mládí. Když se aktivní provozování karate nevydařilo jí, vede k němu alespoň své děti. Zatímco Dominik byl do karate zblázněný hned od začátku, Natálku tento sport zkraje příliš neoslovil. Našla k němu cestu až po půl roce a dnes se mu věnuje stejně ráda jako její bratr.

Odkdy se vaše děti karate věnují?
Od loňského dubna, tedy zhruba jeden a půl roku. Už loni se začala věnovat karate také Daniela Borseníková a letos se k ní připojila i Lucie Holušková, takže mšenská „parta“ karatistů se už rozrostla na čtyři členy.

Jak vypadá takový trénink?
Do Dubé jezdíme dvakrát týdně. Na začátku bývá čtvrthodinová rozcvička, při níž se protáhne celé tělo. Pak se začínají cvičit kryty (uke), každý z nich má svůj jedinečný název pocházející z japonštiny. Dále se zabýváme náznaky jednotlivých úderů (katy), které se spojují do sestav, kam se zařazují i kopy. Vše se ovšem provádí pouze v náznacích.

Co se v karate hodnotí?
Technika a přesnost provedení, což sledují rozhodčí. Pokud hodnotí tříčlenný tým, rozdělují body. U jednotlivců, kteří soupeří ve dvojicích, se jede takzvaně na praporky, jejichž barvou (červená/bílá) dává pětice sudích najevo svou přízeň podle barev pásků jednotlivých závodníků.

Kam jezdíte na závody?
Většinou do pražských Kobylis, kde v Poháru nadějí vždy měří síly osm klubů se zhruba šedesáti závodníky. Ač se mšenští borci věnují karate poměrně krátkou dobu, dokázali v Praze dokonce zacinkat medailemi.

Kromě českého Poháru nadějí jste se zúčastnili také semifinále mistrovství Evropy, že?
To se konalo v Praze na Spartě za účasti borců z Polska, Indonésie, Běloruska a České republiky. Byť mšenští karatisté nezklamali, na postup do finále v Polsku to tentokrát nestačilo.

Čeho si jako rodiče ceníte nejvíc?
Faktu, že naučené sestavy dokázali všichni třeba na „Evropě“ předvést před velkým počtem diváků. O medaile v jejich věku ještě úplně nejde, i když to je pro ně výborná motivace a povzbuzení do další práce v náročném tréninku.

Co děláte kromě tréninků a závodů?
Jezdíme do Prahy na semináře, kde se děti opravdu čtyři hodiny vůbec nezastaví. K tradičnímu (pouze náznakovému) karate je vedou renomovaní trenéři např. z Indonésie. Vyžadují, aby údery či kopy byly jen náznakové. Vedou děti k absolutní sebekázni a sebekontrole, umění ovládat své tělo i mysl. Karate tedy rozhodně není sportem, kde by cílem bylo ublížit soupeři. Druhou stránkou ovšem zůstává v dnešní době možnost účinné sebeobrany v případě nebezpečného napadení.

Nezanedbatelnou roli určitě hrají i finance...
Když už jsme se rozhodli děti v tomto sportu podporovat, nemůžeme hledět na peníze. Jsou to jednoduché počty. Dvakrát týdně na trénink do Dubé, minimálně jednou za 3 měsíce do Prahy na závody, ani seminář či týdenní soustředění není zadarmo. Ale jsme rádi, že děti karate baví, a proto je v tom podporujeme.

Karel Horňák

Foto: Dušan Zabilanský