Černík (foto: O.Vokál)BrusnéNáměstí Míru v nociBoleslavská ulice a škola

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2020 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Na Vyhlídkách lidé vzpomínali na Luboše Martínka


Mšeno – „Bylo to dobré rozloučení s Lubošem,“ konstatoval na vrcholu skály na Vyhlídkách německý horolezec Hans Nescheida ve chvíli, když si podával ruku se mšenským evangelickým farářem Michalem Šimkem. Byla sobota 10. září odpoledne před půl pátou. Právě skončily bohoslužby ve skalách. Na kazatelnu vystoupila řada horolezců, kteří se přišli symbolicky rozloučit se svým spolulezcem, přítelem a kamarádem Lubošem Martínkem, který zemřel letos v březnu.

Z vrcholové knížky zjistili, že Luboš Martínek na tuto skálu vystoupal naposledy před dvaceti lety. Mšenský horolezec Petr Pavelka se s farářem Šimkem dohodl, že letošní bohoslužby ve skalách budou vedle připomínky 600. výročí upálení Jeronýma Pražského věnovány pietní vzpomínce na Luboše Martínka. Bohoslužeb se za slunného odpoledne zúčastnily čtyři desítky návštěvníků, mezi nimi i dva ve své vrcholné éře vynikající lezci na pískovcových skalách Českosaského Švýcarska – Johannes Munde a Hans Nescheida. S ohledem na jejich přítomnost byly vybrané biblické texty čteny také německy.

V prvé části bohoslužeb, které byly zahájeny Husovou písní Jezu Kriste, štědrý kněže, se farář Šimek soustředil na připomínku životního osudu Husova přítele Jeronýma Pražského, který byl upálen v Kostnici 30. května 1416. Zdůraznil Jeronýmovu vzdělanost a jeho umění diskutovat, které uplatnil na předních univerzitách v Evropě. V diskusích provokoval a získal si řadu nepřátel, kteří ho vzhledem k jeho obdivu k anglickému učenci Janu Viklefovi považovali za kacíře. Vždy, když se dostal do problému a hrozilo mu uvěznení, utekl. Při svém posledním útěku z Kostnice v roce 1415, kam přijel podpořit svého přítele Jana Husa, byl nedaleko českých hranic zatčen.

Po Husově upálení Jeroným podlehl silnému tlaku a Viklefovo a Husovo učení odvolal. Tím si zachránil život. Ale jenom nakrátko. Některým jeho zavilým nepřátelům se to nelíbilo, takže obvinili některé členy rozhodčí komise, že přijali úplatek od krále Václava IV., aby Jeronýma neposlali na hranici. Nově vytvořená komise složená ze skutečných Jeronýmových nepřátel ho vyšetřovala tak, že při veřejném slyšení 26. května 1416 se opět přihlásil k Husovu učení a doznal, že ho odvolal ze zbabělosti – ze strachu z ohně. Načež byl odsouzen a 30. května 1416 upálen.

Jeronýmovu osobnost i smrt zhodnotil jeden z jeho mírnějších odpůrců – Poggius – slovy: „Tímto způsobem zahynul muž nadmíru znamenitý. Díval jsem se na skonání jeho, spatřil jsem vše, co se dálo. Buďto že nevěra, nebo neústupnost u příčině byla, věru muž ten umřel vždy co pravý filosof.“

Farář zdůraznil dvě věci, které i po staletích mohou být dnes aktuální. V prvé řadě způsob, jak se tehdy lidé dovedli i pochvalně vyjádřit o svých protivnících. Ve srovnání s tím je dnes úroveň české politické kultury, kde se každý snaží za každou cenu své politické soky očerňovat a pomlouvat, nižší. A v neposlední řadě zdůraznil Jeronýmovo vynikající vzdělání, které získal poctivým a usilovným studiem. Dnes jde lidem často jenom o to, aby získali papír, že dostudovali a mají titul.

Ve druhé části bohoslužeb byla pozornost věnována vybraným vzpomínkám na Luboše Martínka, které přečetl Michal Šimek. Šlo o stručný životopis sestavený na základě ústního podání Aleny Oupické a Jiřího Hnilici. Připomněli, že Luboš byl vynikající umělecký kovář, který například zhotovil vstupní bránu hradu Kokořína a podílel se na některých kovových výzdobách na Staroměstském náměstí v Praze. Z textu Petra Pavelky se posluchači dozvěděli jména řady Lubošových spolulezců.

Miluška Fróna Bělinová připomněla dlouhé noční rozhovory, které s Lubošem vedla o knihách, politice či charakteru lidí. Německy i česky zazněla vzpomínka německých horolezeckých přátel, kteří se s Lubošem přátelili i přesto, že on
neuměl německy a oni jenom pár slov česky. Svoji vzpomínku zakončili pozdravem Horam Zdar Luboš.

Lubošův dlouholetý přítel a spolulezec Petr Pavelka zmínil, že Luboš se stal po Karlu Bělinovi druhým mužem v České republice v počtu prvovýstupů na skalách (kolem 2500 ). Během těchto vzpomínek zazněla Lubošova oblíbená píseň – „Až na vrcholky hor“ od Věry Martinové.

V závěru bohoslužeb připojil svoji vzpomínku Michal Šimek. Popsal, jak poznal, že Luboš je věřícím člověkem, tak ho doposud neznal. Stalo se to asi dva týdny před jeho smrtí, když Luboš s radostí Michalu Šimkovi oznámil, že jeho dobrá známá – horolezkyně Jiřina Dienstbierová (dcera pověstného československého horolezce Radana Kuchaře) se probrala
v liberecké nemocnici z bezvědomí asi dvě hodiny poté, co za její uzdravení byla sloužena mše ve strahovském klášteře v Praze. Na Šimkovo konstatování, že i on jako nevěřící člověk toto respektuje, rozčileně konstatoval, že on je přece věřící a byl pokřtěn v katolické církvi.

Z ohlasů na konání bohoslužby je patrné, že tato akce měla smysl. Bohoslužby na skalách se tak budou konat i příští rok.

(sim)