Po letech snění a jednom neúspěšném pokusu konečně sedíme v autobusu a jedeme na sever. Kola jsou bezpečně uložena ve vleku a pohodlně usazeni pozorujeme ubíhající krajinu. Přes německý Rostock a švédský Trelleborg míříme do středního Norska.

Náš kemp je poblíž městečka Andalsnes, na březích jednoho z mnoha norských fjordů, asi 260 km severozápadně od Lillehammeru. Cesta trvala včetně plavby trajektem nějakých 40 hodin. Není divu, že hned následující den nevěnujeme příliš pozornosti předpovědi počasí a vyrážíme Trollí cestou do městečka Valldal v sousedním fjordu. Čeká nás 103 km, dvojí vystoupání do 866 m na Trollstigen. Trollové si však naší přítomnosti všimli a seslali husté mraky a déšť. Zřejmě jim nepřipadalo naše strádání cestou za nimi jako dostatečná oběť a zachovali se tak, jak jim je přirozené. Po nezbytném vrcholovém focení se rozhodujeme pro návrat. Takže se první vyjížďka scvrkla na pouhých 50 km. Ani následující den nám trollové nic nedarovali a pro polovinu týmu krásné údolí Romsdalen bylo spíše tušeno v mlze a druhá polovina se věnovala „údržbě“ v kempu. Uvítali jsme tedy plánované opuštění trollího centra a busem vyrazili k Orlí cestě a následně na kolech do Geiranger fjordu. Déšť přestal a dopolední slunce pomalu začalo rozpouštět mlhu. Před námi je perspektiva nádherné vyjížďky. Po vystoupání získává sluníčko stále navrch a objevují se nádherná panoramata a především pohledy do fjordů se strmými břehy a nádhernou barvou vody. Zde si poprvé uvědomujeme potenciál kraje pro cyklosběr hub. Křemenáče a klouzky všech velikostí si o utržení přímo říkají. Nůše jsme si nevzali – bohužel. Geiranger fjord je stejně jako ostatní fjordy hluboký. Toho využívají cestovní kanceláře, které sem posílají obrovské lodě s tisíci turisty. Na břehu pak čeká spousta autobusů, které je vyvezou na místní zajímavá místa, nechá je nakoupit suvenýry a rychle dál. Opravdový turistický průmysl. Zrovna při našem příjezdu na vyhlídku s prosklenou podlahou nad Geiranger fjordem se tlačí spousta Asiatů a fotí různá skupinová fota. I my jich několik vytvoříme, sjíždíme k vodě, nakládáme kola a pokračujeme do nového kempu Sjodalen. Zde strávíme zbytek pobytu. V předpovědích počasí již pravděpodobnost deště klesla k 20 % a níže a s výrazně lehčí výbavou jedeme k ledovci Glitterheim. Kolem cesty, nejprve v dálce a poté i blíž, pobíhají sobi. Někteří dokonce pózují a dávají na odiv svá paroží. Nádhera.

Na konci cesty v pustině pod ledovcem u horské chaty plánujeme bufet a doplnění vody. Odpovědí na anglicky položenou prosbu je libozvučné : „Nech sa páči“. Slovenská studentka si tam na konci světa sjednala brigádu. Prý je to tam lepší než doma. Cestou zpět přemýšlíme, kde tedy vlastně žije. V Norsku je obtížné naplánovat trasu v okruhu a většina cyklovyjížděk je tedy tam a zpět. Je to dáno nedostatkem vhodných cest (i když se prý blýská na lepší časy a cesty pro cyklisty se budují). Využíváme možnosti alespoň část zpáteční cesty jet jinudy a objíždíme jezero Tesse. Na opačném konci jezera přijíždíme ke stylovému dřevěnému stavení se zatravněnou střechou. Dáváme si kávu a prohlížíme interiér. V patře je v celé délce budovy stůl a po stranách v nikách postele s vyčiněnými kůžemi na přikrytí. Velmi praktické. Celé je to prosvětlené odpoledním sluncem přes celoplošně prosklenou štítovou stěnu. Ani se nám nechce ven. Po necelé stovce se vracíme do kempu. Následující den se vydáváme na známou Peer Gynt vegen. Planina legendárního horala Peera Gynta, který tu na přelomu 18. a 19. století žil a stal se předlohou k Ibsenově dramatu, vyniká nádhernými výhledy na ledovci po věky utvářenou krajinu. Je pokryta oblými kopci, tundrovými porosty a protkána spoustou běžkařských tratí. Ve slunečném dnu snad vadí pouze chladný vítr. Není divu, jsme ve výšce kolem 1 000 m a okolní kopce mají bílé pokrytí.

Autor programu zájezdu zkušeně vložil do programu i pěší túru. Určitým tělesným partiím to prospěje a prohlédneme si norský skvost. V nadmořské výšce 1 000 m lodí po jezeru Gjende do Memurubu a strmým výšlapem na 1 500 m a klesáním k jezeru Bessvatnet. Jezera jsou oddělena úzkou šíjí, každé má odlišnou barvu vody, obě je možné vidět současně a jejich hladiny dělí 390 výškových metrů. Následný výstup po úzkém strmém hřebínku Besseggen budí respekt a lidé se závratěmi by se na něj rozhodně vydávat neměli. Případný pád z nijak nejištěné cesty by mohl být tím posledním. Následně vystoupáme až do 1 750 m. Je jasný den, opět úžasné výhledy. Cesta vede stále stejným směrem a sluníčko má opravdu sílu. Na neošetřené kůži se objevují zarudlá spálená místa. Za všechno se platí... Trek patří k nejnádhernějším a nejoblíbenějším v Norsku a je zařazen i do osnov školní výuky. Ostatně několika studentům jsme poskytli na Besseggenu pomoc. Následné klesání do výchozího přístavu není o nic jednodušší. Ač jsme ušli 15 km, trvalo nám to poctivých 6 hodin.

I další dny bylo počasí jako přes kopírák. V noci a ráno kolem 8 °C a přes den se teploty směle podívaly i ke 22 °C. Tentokrát již na kole projíždíme údolím řeky Sjoa s několika peřejemi a závěrečný den si volíme cestu podle vlastního návrhu do lesů a kopců nad údolím Sjoi. Opět potkáváme několik sobů. Možná vytušili náš odjezd a přišli se rozloučit. Nad ránem následujícího dne míříme do hlavního města a po několika hodinách strávených prohlídkou Vigelandu, parku královského paláce, divadla, radnice, procházkou kolem přístavu opouštíme Oslo a jedeme zpět stejnou cestou k trajektu a domů.

(eli)