Jech Alois (* 21. 6. 1896 Zdebuzeves u Vlašimi † 18. 10. 1952 Lobeč), pedagog, malíř. Nastoupil po první světové válce jako učitel do Kvílic u Slaného a od roku 1928 až do konce svého života byl ředitelem školy v Lobči, kde se oženil a kde žil až do smrti. Byl náčelníkem a starostou místního Sokola. Účastnil se protifašistického odboje na Mladoboleslavsku a organizoval jako vojenský velitel Lobče odzbrojování německých jednotek. Po 2. světové válce se intenzívně věnoval výtvarné tvorbě. Většina jeho obrázků jsou krajiny kolem Lobče, Bezdězu a Vrátenské hory. Spolupracoval se spisovatelem a archeologem Eduardem Štorchem, který žil a působil v Lobči. Byl propagátorem jeho moderních pedagogických metod. Účastnil se též archeologických vykopávek. Po únoru 1948 byl na něj vyvíjen neustále nátlak nové komunistické moci a ke spolupráci s orgány StB (Státní bezpečnosti), kterou zásadně odmítal. Z vlastní vůle pak ukončil svůj život. Na jeho pražský pohřeb přijelo velké množství spoluobčanů z Lobče, kde je též pochován.
Štorch Eduard (* 10. 4. 1878 Ostroměř u Hořic † 25. 6. 1956 Praha), pedagog, archeolog, spisovatel. Absolvent Českého ústavu pro vzdělávání učitelů v Hradci Králové, učitel obecných škol ve východních Čechách. Ze služeb ve školství byl propuštěn, směl učit pouze v menšinových školách Ústřední matice české na severu Čech. V roce 1900 se mohl vrátit do veřejné školní služby v Mostě. Zabýval se sociologickým průzkumem výchovných problémů hornických dětí. Od roku 1903 působil již v Praze, v letech 1919 – 21 na přechodnou dobu v Bratislavě. Byl nejen pedagogem, ale i spisovatelem historických knih pro mládež, zejména o pravěku, jehož archeologickému zkoumání se věnoval aktivně a do záchranných zapojoval i své žáky. Mj. při svých pobytech v Lobči na Mělnicku, kde si nakonec v roce 1933 pořídil domek s výhledem do nedaleké Libovice, odkud pocházela jeho manželka. Byl průkopníkem nových pedagogických metod, prvních škol v přírodě a první dětské farmy, kterou navštívil i prezident T. G. Masaryk. Pro rodiny s dětmi organizoval zájezdy k moři do Jugoslávie, výlety a pobyty v přírodě, pěstoval s nimi turistiku a lyžařství. Od prvotiny Člověk diluviální (1907) vydal dlouhou řadu knih (mj. Život v pravěku, Lovci mamutů, U veliké řeky, Bronzový poklad, Volání rodu, Meč proti meči, O Děvín a Velehrad, Hrdinská pouť, Statečné mládí, Osada havranů (1954). Pro Lobeč byla napsána kniha Minehava, která líčí život dávných obyvatel. Svoji hrobku má na hřbitově v Lobči.
(Miroslav Sígl, Kdo byl a je kdo, 2007)