Následující řádky sepsal praděd MUDr. Marka Sekery Rudolf Sekera, který v letech 1893 až 1904 působil jako řídící učitel v Chorušicích. K Chorušicím vázalo Rudolfa Sekeru i další pouto - v roce 1899 tu pochoval oba své rodiče. Rudolf Sekera působil jako učitel nejen v Chorušicích, ale předtím i ve Vehlovicích, v Kadlíně a potom ve Vraňanech.

Narodil jsem se 16. července 1864 (je mi tedy přes 70 roků) v městysi Chlumíně, okresu mělnického. Otec se jmenoval Josef Sekera, narozený roku 1827 v Mnětěši pod Řípem, a matka Barbora, rodem Heřmanová z Budenic u Zlonic, kde její otec býval učitelem. Že učitelování bývala tehdy bída a nouze, je viděti z toho, že maminka v mládí v Praze sloužila v rodině knížecího zahradníka v Kinského zahradě. Vypravovávala, kterak byla jednou na popravě nějakého vraha na Židovských pecích a kterak musila každodenně s vršku Kinského zahrady, kde stával domek zahradníkův, jíti pro plzeňské pivo do Spálené ulice, neboť plzeňské se toho času na Smíchově netočilo. Ten zahradníkův domek na vršku Kinského zahrady tam ostatně stojí doposud a já, kdykoliv přijdu do Kinského zahrady, postojím u něj a myslívám si: Z tamtěch dveří maminka jako mladé děvče vycházela...

Jak jsem již uvedl, pocházel můj otec z Mnětěše pod Řípem, kde jeho otec byl velkým sedlákem. Tohoto svého dědečka jsem již živého nezastihl, ani babičku. Podle tehdejších nařízení se majitelkou statku po smrti rodičů stalo nejstarší z dětí a tím byla tatínkova sestra Rozárka, kdežto ostatní dostali pouze peněžitou výbavu, snad asi 500 zlatých. Tatínek se po vychození školy v Černoučku vyučil řemeslu truhlářskému. Asi v 19 letech, tedy roku 1848 nebo 1849, nastoupil službu vojenskou a celkem na vojně pobyl asi 8 nebo 9 roků. Po vojně se vrátil k truhlařině a asi v roce 1860 koupil si od svého staršího bratra Františka, cukráře a perníkáře, domek v Chlumíně, neboť ten následkem nemoci musil zanechati cukrářství a brzy na to asi zemřel. S maminkou se tatínek seznámil na řipské pouti a v roce 1862 se s ní oženil. V roce 1866 truhlařil ještě, neboť často vypravoval, co v tom roce, když řádila cholera, zhotovil rakví. Brzy po roce 1866 tatínek truhlařiny zanechal a v době zakládání takzvaných „Oulů“, potravních spolků, stal se pokladníkem takového spolku. Následkem choroby maminčini rodiče v roce 1882 svůj domek v Chlumíně prodali. Nato žili v tom samém domku jako soukromníci a v roce 1890 se přestěhovali ke mně do Kadlína, nato v roce 1894 do Chorušic, kde v roce 1899 zemřeli a tam jsou pochováni.

Valně jsme si v Chlumíně jako rodina nežili, ale také ne špatně. Obligátní večeří v létě, v zimě byl hrnek mléka, do něhož se nakrájel chléb. Zbyly-li housky v krámě, měli jsme je k obědu spařené, na sádle opečené. A jak byly dobré! Vajíčka jsme snad neměli nikdy, až teprve za dob studií mi je někdy maminka udělala na rendlíček. Bože, to byla chuť! A což teprve párek, který se koupil na jarmarce (ty za mých mladých let byly v Chlumíně ve flóru a shromažďovalo se na nich lidí z celého širokého okolí).

Školu jsem navštěvoval v Chlumíně, kde byl pouze jeden učitel, a to Jan Hlaváček. Pamatuji si naň velice dobře, jak nosíval tehda tak zvaný „kaiserbart“ a jak my děti, když šel po Klomíně – tak se dřív všeobecně říkalo, utíkaly jsme k němu, abychom mu políbily ruku.

V roce 1875 poslali mne rodiče do Prahy, kde jsem navštěvoval čtvrtou třídu obecnou Staroměstské školy obecné i měšťanské, tehdáž vyhlášené. Třídním učitelem tam byl Josef Král, později vůdce učitelstva. Po 4. třídě jsem chodil 3 roky do téže měšťanské školy. V roce 1879 nastoupil jsem do učitelského ústavu v Praze, kdež jsem pobyl čtyři léta, až do roku 1883. Tehdy jsem po prázdninách nastoupil místo tehdáž podučitele na dvoutřídní škole ve Vehlovicích u Mělníka. Vesnice byla chudá, ale já tam pracoval rád, jak ve škole, tak mezi lidem. A mohu říci, že tam bylo působiště mé nejideálnější, nejšťastnější. Lidi i děti měli mne tam rádi, a když jsem po roce odtamtud odcházel, plakali – a já s nimi. Žádal jsem někam, kde by byl kostel, chtěje vyhověti vůli rodičů, abych jednou mohl se státi při učitelování i regenschorim. Inspektor přesadil mne do bohaté obce Kadlín u Mšena, kdež jsem pobyl 9 roků, jsa tam nakonec zatímním řídícím učitelem.

To už bylo docela jiné působení než ve Vehlovicích! Sedláci – boháči zvali mne do svých rodin, zasypávali mne vším možným, takže jsem byl takřka zanesen jídlem, ovocem, máslem, masem, jitrnicemi… I když se za mnou přestěhovali z Chlumína rodiče, nemohli jsme se všichni takřka přejísti. Nezapírám, že jsem v Kadlíně byl oblíben také z toho důvodu, že mnohé maminky - selky viděly ve mně vhodnou partii pro své dcerky. No všechny jsem si je vzíti nemohl, a tak zabloudilo oko mé na faru, kde měli schovanku, která se mi zalíbila. Byl jsem snílek a věru prožil jsem tu krásný románek, jak jej popisuje ve své krásné knize „Zapadlí vlastenci“ Rais.

Pan farář Košútecký v Kadlíně měl u sebe za kuchařku Barboru, sestru hostinského a sedláka z Dětenic u Libáně a jednu z jeho dcer, Mařenku si teta vzala k sobě na faru. Tam jsem se s ní seznámil a zamiloval se do ní. Když zemřel pan farář Košútecký a Mařenka odjela ke svým rodičům do Dětenic, neupustil jsem od své „cácorky“ a jezdil tam za ní, až jsme v roce 1893 slavili v Dětenicích svatbu. Ta byla bohužel nepříliš veselá, ježto tatínek Mařenčin ležel těžce nemocný. Zato Kadlín, když jsme tam druhý den přijeli, vystrojil mi - vzdor tomu, že jsem se zpronevěřil a vybral si za ženu cizí – velikou hostinu, na níž byl zúčasten téměř celý Kadlín.

Když jsem v roce 1884 přišel do Kadlína, stále jako tak zvaný podučitel, byl tam řídícím učitelem pan František Ciller, výborný učitel. Ve škole se nám pracovalo dobře a mezi lidem rovněž tak. Založil jsem odbor N. J. Sev., a to se rozumí, že jsem byl zvolen jednatelem. Mimo to existoval tu čtenářský kroužek, 15 - 16 čtenářů, ponejvíce sedláků, kde se odebíraly všechny čelné české časopisy. Ty pak kolovaly po členech. V roce 1888 odešel Ciller za řídícího učitele do Chorušic, půl hodiny od Kadlína vzdálených, a na jeho místo přišel Jan Doubek z Kaniny. To už nebyl takový učitel jako Ciller a nedivno, že já, který jsem se stal po Cillerovi „regenschorim“ a kterého již od dřívějška lidé měli rádi, byl jsem opravdu víc ctěn a vážen než Doubek. Ten pobyl v Kadlíně dva a půl roku a vrátil se zpět do Kaniny, kdežto já jsem byl v Kadlíně jmenován zatímním řídícím učitelem. V tom čase zvolen jsem byl i za člena obecního zastupitelstva a za jednatele Budče mšenské.

V roce 1893 byl vypsán konkurs na místo definitivního řídícího učitele v Kadlíně, a ježto řídící učitel Ciller byl jmenován řídícím učitelem v Lužci, byl vypsán současně konkurs na místo řídícího učitele v Chorušicích. Žádál jsem obě místa, v obou místních školních radách byl jsem prvý v terně a okresní školní rada a po ní i zemská školní rada rozhodly dáti mi „lepší“ místo v Chorušicích. A tak jsem přesídlil, tuším 1. prosince toho roku, s rodiči i svou novou ženou do Chorušic.

Ani v Chorušicích jsem nezahálel. Založil jsem tam především Spořitelní a úložní spolek, v němž jsem se stal pokladníkem, tělocvičnou jednotu Sokol, kde jsem byl až do konce svého pobytu v Chorušicích starostou, zasedal jsem po celou dobu v obecním zastupitelstvu jako pokladník, v Budči mšenské jsem se mezitím stal starostou. Když zemřeli v roce 1899 v Chorušicích moji rodiče, přistěhovala se k nám ovdovělá maminka Mařenčina s dcerou Aničkou. Anička s námi zůstala v Chorušicích i poté, co tam její maminka zemřela a až v roce 1904 se provdala za kolegu Emanuela Růžičku, posledně řídícího učitele v Krpech.

V roce 1904 poškorpil jsem se s chorušickým děkanem Staňkem pro mou přednášku o Husovi, omrzelo mě konečně i patnáctileté varhanictví, a tak jsem zažádal do Vraňan a místo také dostal. Přijeli sice ke mně sousedé z Chorušic, když už jsem se odstěhoval do Vraňan, na pěti kočárech, abych prý místo ve Vraňanech resignoval
a vrátil se do Chorušic. Nevyhověl jsem, a tak zůstal jsem ve Vraňanech 20 let až do roku 1924. Zde se to pracovalo poměrně hůř, byly tu docela jiné poměry než v Kadlíně a v Chorušicích. Stal jsem se členem okresní školní rady a po převratu okresního školního výboru, dohromady jsem jím byl 12 let. A tak ve stálém shonu a práci uplynulo 40 let učitelství a já roku 1924 dobrovolně odcházím na odpočinek ke své drahé dceři do Prahy. Snad jsem za toho života
i někdy klopýtl, ale vůle někomu uškoditi nikdy u mě nebylo – ani ve škole, ani ve veřejném životě, ani v rodině! Ublížil – li jsem za života někomu, tedy opravdu se to stalo nevědomky a i tak jsem toho později velice, velice litoval.

To by bylo snad asi vše, co jsem napsati chtěl.