Tak. A Vánoce jsou za námi. Před námi naopak pololetí a zhodnocení výsledků práce – jak dětí, tak i nás, pedagogů. Někteří z rodičů budou jistě překvapeni. Naopak překvapeni by nemuseli být ti, kteří se zúčastnili třídních schůzek. To je takové setkání učitelů s rodiči, které provází zajímavý úkaz. Chodí na ně totiž zákonní zástupci, s nimiž člověk vůbec nepotřebuje mluvit. Naopak rodiče, s nimiž by hovořit potřeboval, obvykle nedorazí. Je zajímavé, že právě z té druhé skupiny se rekrutují ti, kteří svým dětem bezmezně věří. Nechci zpochybňovat důležitost důvěry mezi rodičem a dítětem, nicméně při kontaktu s příliš důvěřivými maminkami a tatínky se mi okamžitě vybaví přísloví: Důvěřuj, ale prověřuj. O jeho pravdivosti jsem se několikrát přesvědčila. V té souvislosti mě napadá ještě jedno rčení. Pes je pes, říkávala moje maminka a já dlouho nechápala, co tím myslí. Až jsme si pořídili Daga, nádhernou pouliční směsku. Byl to pes vítací, milý, trpělivě u nás sedával při práci venku a věrně nám ležel u nohou. Ovšem jen do té doby, dokud se na jím vyznačeném teritoriu, o jehož přesných hranicích věděl jen on, neobjevil vetřelec. To se pak měnil v krvelačnou bestii, která by, narodit se o 100 let dříve, mohla posloužit za předlohu psa baskervillského. Ruku do ohně bych za něj nedala.  Že se dá maminčino rčení přenést i na děti, jsem se ponejprv neodvážila ani pomyslet. Až jednou – volala mi maminka jednoho mého žáka, jemuž jsem poslala emailem instrukce k testu, který měl psát, až se vrátí po nemoci do školy. Kluk prý žádný email nedostal a známka je tedy neplatná. Myslela jsem si své. Nechtělo se mi věřit, že elektronická pošta selhala, zvlášť když se mi email zobrazoval v odeslaných zprávách. Poradila jsem se s kolegou, zkušeným počítačovým expertem, a oba jsme dospěli k názoru, že chlapec lhal. Netrvalo dlouho a maminka onoho žáka mi poslala omluvný dopis, neboť její syn se přiznal, že můj email smazal a zapřel. Necítila jsem zadostiučinění. Bolela mě nedůvěra dotyčné maminky i zklamání z dítěte, kterému jsem do té doby věřila. Odpustila jsem ale všem třem. Dagovi, který ignoroval veškerý výcvik, svému žákovi i jeho mamince. Od té doby ale vím, že pes je pes a dítě je dítě. Ruku do ohně bych za ně nedala.

Vladislava Kaulerová Vaňková, učitelka ZŠ Mšeno