Aleš Dostál: Velikonoční jelen a příběhy loveckých psů

Je podzim, čas lovů společných i osamělých. Proto si dnes představíme knihu, která za dlouhých zimních večerů potěší příznivce Hubertova cechu. Po delší odmlce, kdy nepublikoval, se ke svým čtenářům totiž vrátil Aleš Dostál, lesník a myslivec, knihou nazvanou Velikonoční jelen a příběhy loveckých psů (2011). A právě o psy tady půjde, a ne o lecjaké, ale o statečné a mnohdy až legendami opředené pomocníky myslivců.

Dílo je souborem dvaceti povídek s autobiografickými rysy, které jsou tematicky rozčleněny do tří částí.  V první z nich máme možnost seznámit se s šesticí psů, kteří se zapsali do vypravěčovy paměti, především proto, že každý z nich pro něj znamenal něco nového.

Druhá část je věnována neobvyklým loveckým zážitkům. Nedočkáme se však dlouhého a únavného líčení, ale obratného vypravování. Autor těží ze svých zkušeností polesného, jehož úkolem bylo mimo jiné doprovázet lovecké hosty. Máme možnost nahlédnout do prostředí „normálním smrtelníkům“ zapovězeného.

Dostál přibližuje nejrůznější charaktery lidí, které doba vynesla na jejich místo a s nimiž se jako lovecký průvodce měl možnost setkat. Nalezneme zde i povídku Velikonoční jelen, podle níž byl celý soubor pojmenován a která ukazuje, jak si s námi příroda někdy zahrává.

Ve třetí části autor odhaluje temnější stránky průvodcovského umění, existenční nutnost pracovat s lidmi, kteří si neváží zvěře a myslivost berou jen jako zábavu, která dokazuje určité společenské postavení, kdy se z myslivosti vytrácí veškerá úcta a tradice, a stává se pouhým honem za trofejemi.

I když je i těchto sedm povídek napsáno s vtipem, přece jen z nich čiší melancholický postoj zkušeného lesníka a myslivce. Dostál se nebojí tepat do vlastních řad, obrací se do vzdálené i nedávné minulosti, zabývá se problematikou věnování se myslivosti jen jako určité společenské pózy, důkazu patřičného společenského postavení, ať už jde o komunistické pohlaváry, nejrůznější ředitele zelenin a tajemníky komunistických výborů, nebo o novodobé podnikatele, kteří si za peníze chtějí koupit vše. Asi nejpříznačněji to dokazuje povídka Kim od Bílého potoka, která vypráví o nehodě na honu, kdy sebevědomí „myslivci“ při dohledávce smrtelně postřelí vypravěčova psa a nenajdou v sobě dostatek cti, aby se přiznali.

Kompozice Dostálových povídek je sevřená. Hlavní dějová linie není nijak rozmělňována, vše spěje svižně k závěru s výraznou pointou. Jazyk se přizpůsobuje potřebám textu, na místech, kde věty svou stavbou připomínají mluvený projev či „řeč v duchu“, je úsporný. Tam, kde jde o co nejdokonalejší zachycení atmosféry daného okamžiku či místa, sahá autor po nejrůznějších přirovnáních, metaforách, metonymiích, používá přívlastky, aby dosáhl poetického popisu.

Celé dílo pak vyznívá tak lehce, jako by bylo sebráno z historek, co se po večerech vyprávějí v hospodě mezi myslivci. Pro autorův styl je příznačný nadhled, smysl pro humor, výstižná charakteristika postav, originální popisy prostředí, gradace a výrazné pointy. Díky svému vtipu se tento soubor povídek bude číst dobře i člověku, který s myslivostí nemá nic do činění.

(vkv)