V plesových střevíčkách sibiřským sněhem
V minulých dílech našeho seriálu o knihách jsme představili díla, jejichž děj se odehrával během druhé světové války. Ani dnešní kniha nebude výjimkou, ačkoli touto válkou teprve začíná. Nejde však o knihu české či středoevropské provenience, ale o dílo z dalekého a pro nás většinou málo známého Pobaltí. Jeho autorkou je Sandra Kalniete, která po roce 1990 působila v lotyšské diplomacii ve vysokých funkcích velvyslankyně při OSN, ve Francii a při UNESCO. V lotyšské vládě zastávala také funkci ministryně zahraničí.
Výborně napsaný a čtivý román nese všeříkající název V plesových střevíčkách sibiřským sněhem (2005, překlad Michal Škrabal). Od dob Alexandra Solženycina se jistě rozšířilo povědomí o sovětském způsobu likvidace politických protivníků a režimu nepohodlných osob, avšak málokdo z nás je odborníkem na dějiny pobaltských republik, v nichž můžeme spatřit nejednu paralelu k historii naší země. Sandra Kalniete zachycuje na osudu svých předků i sebe samé složitou situaci Lotyšska, jež se ve víru válečných událostí dostalo třikrát do područí diktátorských režimů. Po první okupaci Sovětským svazem v červnu 1940, při níž došlo k vlně zatýkání a masovým deportacím obyvatelstva na Sibiř, následovalo radostně vítané „osvobození“ německou armádou, avšak již záhy Lotyši nahlédli, že se dostali z bláta do louže. Řada z nich v naději na zlepšení poměrů vstoupila do jednotek waffen SS, netušíce, že si podepsala téměř jistý rozsudek smrti. Když došlo k dalšímu politickému zvratu a nadvlády nad Lotyšskem se opět ujal „Velký bratr,“ pokračoval v započatém díle. Proud deportovaných se valil směrem na Sibiř, do nejodlehlejších oblastí této bohem zapomenuté a nehostinné pustiny. Osudu vyhnanců neušli ani autorčini prarodiče. Sandra Kalniete, která se roku 1952 narodila v sibiřském Toguru, podává syrové svědectví o ponížení, ale i o nezdolné vůli žít navzdory stále přítomnému teroru. Autorka, pro niž psaní pravděpodobně představovalo jistý druh terapie, vycházela
z archivů bezpečnostních složek, z deníků a zápisků svých předků i z rozhovorů. Román působí autenticky i díky dobovým fotografiím a dokumentům. Jde o reálný příběh skutečně existující rodiny. Je to příběh 20. století, příběh, v němž lidský život znamená nic, a přece všechno.
(vkv)