Mšenské noviny uvádějí seriál o knížkách, které mapují naše dějiny
Nemám žádné jméno
Teprve nedávno se mi do ruky dostala kniha s názvem „Nemám žádné jméno“. Vypráví příběh mladé dívky, která se v roce 1943 jako židovská míšenka dostává do koncentračního tábora Terezín. Útlá knížka zaujme nejenom příběhem v ní obsaženým, ale i genezí vzniku.
V zahraničí vyšla prvně roku 1980 v nizozemském nakladatelství Leopold a ve třech následujících letech byla oceněna několika prestižními cenami. Jako autorka je uvedena známá holandská spisovatelka Miep Diekmannová. U nás ji v roce 2012 vydalo nakladatelství Fragment, avšak jako autorka je uvedena Dagmar Hilarová, ona šestnáctiletá dívka, která strávila dva roky v terezínském ghettu. Jedná se tedy o silně autobiografickou knihu, jež vychází především ze zážitků Hilarové, pozdější české básnířky, jejíž dílo převzala a po částečné úpravě vydala jako své výše zmíněná nizozemská autorka.
Hilarová, tehdy ještě Berzettiová, si v Terezíně psala deník, v němž zachytila krutou všednodennost této přestupní stanice na cestě ke „konečnému řešení židovské otázky.“ Očima mladé dívky, která je přinucena záhy dospět, popisuje dění kolem sebe – chod koncentračního tábora, absurdity a nejrůznější nařízení, ale i soudružnost osudem zkoušených vězňů. A také lásku. Dáša potkává v táboře Jiřího Poppera, bratra pozdějšího spisovatele a novináře Oty Pavla, do něhož se zamiluje. Přestože i Jiří – „Vlček“ – je později povolán do transportu, „Karkulka“ se nevzdává – má 3 devizy, které jí pomáhají přežít nelidské podmínky tábora – mládí, přátelství a především štěstí.
„Nemám žádné jméno“ je sice útlá knížka, ale nabízí víc než mnohé „bichle“ – očité svědectví.
(vkv)