8. květen, Den vítězství – koho a nad kým?
Máme za sebou vzpomínkový cyklus na největší hrůzu v lidských dějinách, 2. světovou válku. Jednotlivé oslavy jejího konce proběhly v mnoha městech ČR. Také Mšeno vzpomnělo na ty, jež položili své životy za jeho osvobození. Snažím se společenská „traumata“ doby vnímat s nadhledem. Přihodila se mi však věc, jež si zaslouží publikovat a trochu ji analyzovat.
Vedu v ZUŠ Mšeno dvě skupiny hudební nauky, což tvoří dohromady přibližně 35 dětí, část v Byšicích, část ve Mšeně. V atmosféře zjitřené oslavotvornosti jsem se žáků zeptal, co je 8. května za státní svátek, díky kterému nemusejí do školy? Ticho, jež se učebnou rozhostilo, mne přinutilo položit otázku v tom smyslu, že 8. května před 70 roky skončila nejstrašnější válka lidských dějin a kdo že tu válku rozpoutal? Bez váhání některé děti odvětily, že prý Rusové, další se k tomuto názoru přidaly. Vzal jsem tedy výklad na sebe a skrze české umělecké osobnosti umučené v německých koncentračních táborech jsem inicioval diskusi, jež nemusela mít konce. Dětský hlad po druhoválečném příběhu byl nenasytný. Jako na zavolanou mi do nauky 5. května ve Mšeně osobně vstoupil pan Otto Seidler, jenž přežil několik německých koncentračních táborů i pochod smrti...
Za konec 2. světové války v Evropě považují historikové kapitulaci vojsk nacistického Německa, která byla podepsána 7. května 1945 v hlavním stanu spojeneckých vojsk v Remeši. Kapitulace vstoupila v platnost 8. května ve 23:01 hodin středoevropského času. Z toho důvodu vyhlásily západní velmoci tento den za Den vítězství v Evropě. Na území Československa se stále ještě bojovalo, stále ještě umírali lidé po stovkách. Ráno 9. května 1945 vjely do Prahy tanky Rudé armády, a oficiálně tak ukončily osvobozovací cestu Evropou. V Sovětském svazu byl tedy až 9. květen vyhlášen Dnem vítězství nad fašismem. Ve Mšeně se však bojovalo ještě 10. května. 
V poválečných letech nebyl v Československu stanoven termín státního svátku ukončení 2. světové války. Jednotliví představitelé politických stran se na datu nemohli shodnout. Až 2. listopadu 1951 se politici usnesli a podle sovětského vzoru schválili zákon, kterým byl 9. květen stanoven jako Den osvobození Československa Sovětskou armádou. Na podíl americké armády, jež osvobodila část západních Čech až po Plzeň a Rokycany, se mělo zapomenout. Po vítězství kapitalismu v České republice byl od roku 1989 zákon o státních svátcích několikrát změněn. 9. května 1990 byl přijat zákon, podle kterého byl 9. květen stanoven jako Den osvobození od fašismu. 15. 5. 1991 byl zákonem stanoven 8. květen jako Den osvobození od fašismu. 29. 6. 2000 byl 8. květen stanoven jako Den osvobození.
V roce 2004 bylo v rámci projednávání zákona o státních svátcích navrženo, aby 8. květen byl vyhlášen jako Den vítězství. Tím se název svátku přiblížil názvosloví používanému v západních státech. Připomínky některých poslanců poukazovaly při projednávání i na to, že název Den osvobození působí na občany odtažitě, proto je výstižnější nazvat tento den Dnem vítězství. 10. 2. 2004 byl přijat zatím poslední zákon, jímž se stanoví datum a název státního svátku, připomínajícího konec 2. světové války, jako Den vítězství (1945).
Z názvu svátku však není jasné, kdo a nad kým zvítězil. Vznikl tak poměrně rozsáhlý ideový prostor, jenž je soustavně zaplňován nejrůznějšími polopravdami a rádobypravdami, vždy v závislosti na tom, jaké propagandě kdo slouží, to vše s konkrétním cílem: emotivně vzrušit tu část obyvatelstva, jež je příslušné ideologii nakloněna. Skutečnosti, které jsou vášnivě zamlžovány a manipulovány ve světě dospělých, by měly být, domnívám se, jednoduše a srozumitelně vyloženy – a jistě i faktograficky správně – ve výukových materiálech pro děti. Jak tedy popisuje 2. světovou válku platná učebnice dějepisu pro 9. ročník Základních škol z roku 2011:
Poslední kroky k válce – 3. srpna 1939: pakt Ribbentrop – Molotov = pakt o neútočení mezi Hitlerovou Třetí říší a SSSR + tajný dodatek o rozdělení sfér vlivu mezi oběma státy (připouštěl likvidaci Polska), Hitler i Stalin mají volné ruce k zahájení expanze. (…). 1. září 1939: německá vojska překračují polské hranice, 3. září 1939: Velká Británie a Francie vyhlašují Německu válku, jednotky však zůstávají až do dubna 1940 pasivní.
Německo praktikuje taktiku tzv. bleskové války (rychlé prolomení obrany nepřítele a postup do vnitrozemí). 17. září 1939: Rudá armáda zahajuje útok na Polsko, obsazuje jeho východní část, západní část se stává součástí Hitlerovy „Třetí říše“. 30. listopadu 1939: SSSR útočí na Finsko. Finové kladou nečekaně houževnatý odpor, avšak v březnu 1940 nakonec kapitulují. Finsko se vzdává území v oblasti Karelské šíje.
Červen 1940: SSSR obsadil Pobaltské republiky, následovalo připojení rumunské Besarábie a severní Bukoviny. 9. dubna 1940: Německo zahájilo útok proti Dánsku. (…). Charakter druhé světové války – ze strany nacistického Německa: teroristický a vyhlazovací charakter, ze strany Spojenců: záchrana civilizačních a občanských demokratických hodnot; válka vedena v zájmu lidskosti. Stalinova diktatura v SSSR. Západ měl mylnou představu o postupné demokratizaci země. Druhá světová válka byla vedena ze strany agresorů jako vyhlazovací. Na okupovaných územích bylo vyvražďováno civilní obyvatelstvo. Nacisté přistoupili ke konečnému řešení židovské a romské otázky.
22. června 1941: Německo se svými spojenci (Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko) zaútočilo na Sovětský svaz ve třech směrech → na Leningrad, na Moskvu, na Ukrajinu a Kavkaz. Stalin zaskočen. Koncem října 1941 německá vojska obklíčila Leningrad, obsadila Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí a stála před Moskvou. Ministerský předseda Velké Británie Winston Churchill [čerčil] nabízí Stalinovi hospodářskou a technickou pomoc. (…).
Nejen, že text je z hlediska české gramatiky diletantský, ale kdo z něj pozná, kdo s kým bojoval, kdo vposledku zvítězil a nad kým? Pochopitelně, že text je vystavěn tak, aby poskytl dětem ve věku 14 až 15 let záchytné body pro domácí přípravu, rozhodující je zde výklad učitelův. A v tom je problém, protože i učitel je jenom člověk, na něhož působí ideologické tlaky současného rozpolceného Česka. A udržet si sociální nadhled a etický rozměr v atmosféře otevřeného násilí a nejhrubějších výrazů, kterými se naši političtí a kulturní představitelé vzájemně napadají, je tuze těžké. Žák základní školy se pak může ve smyslu české mediální informovanosti dozvědět více o tom, že Češi ubližovali Němcům a Rusové zase Čechům, než to, že válku rozpoutalo hitlerovské Německo, že Němci cíleně vyvraždili 6 milionů Židů, že Sovětský svaz nesl podstatnou osvobozovací tíhu 2. světové války, že padlo 30 milionů jeho obyvatel, že spojenci (USA, Velká Británie, Kanada) vstoupili na evropskou půdu až 6. června 1944, tedy 11 měsíců před koncem války, a společně s ním se v menší míře podíleli na osvobozování Československa. To vše jsou ale jen historické důsledky, které dnes vyhlížejí černobíle: hodný – zlý. K nim vedou barevné příčiny a především o nich je třeba vést s dětmi rozhovory. Neboť v těch příčinách je ukrytý hrůzný davový element – řízená nenávist, jenž dal podnět všem násilným událostem minulosti a jako ve spirále se nám po 70 letech znovu vrací. 
Otázkou zůstává, jak si děti mohly spojit hlavního viníka 2. světová války s Ruskem, když tento stát neexistoval, a děti začasté nevědí, že neexistoval. Sovětský svaz v sobě zahrnoval jednotlivé národy v jednotlivých republikách, vzhledem k centralistickému způsobu vládnutí však tyto republiky neměly vlastní rozhodovací pravomoci a ti vládci, kteří se nejvýrazněji zapsali do dějin Sovětského svazu ani neměli ruský původ. Lenin měl původ mnohonárodnostní, však ruská krev v něm chybí, Stalin, jenž do své 30leté vlády vnesl nejvíce despotismu, byl Gruzínec, a Brežněv, jenž vládl téměř 20 let a vydal příkaz k obsazení Československa v roce 1968, byl Ukrajinec. Devět let vlády jediného Rusa Chruščova je považováno za nejméně výrazných. A Gorbačov, jenž Sovětský svaz zrušil, za což získal Nobelovu cenu míru, a Ronald Reagan Freedom Award, je synem ruského otce a ukrajinské matky.
Jsem historik a vím, že dosud nikdo nepředložil studii, v níž by dokladoval podíl jednotlivých národností v sovětské armádě, která v roce 1945 osvobozovala Československo, nebo která jej v roce 1968 společně s armádou východoněmeckou, polskou a maďarskou násilně okupovala. Pokud někdo vykládá dětem, že 2. světovou válku, nebo okupaci Československa v roce 1968 má na svědomí stát, jenž existuje od 1. ledna 1992, tedy pouhých 23 let, nebo dokonce jen jedna národnost, zasévá do nich lež. A toto dračí sémě může směrem k jejich dospělosti vyrůst do obludných rozměrů. 
Ekonomický a společenský krach socialistické soustavy kolem roku 1990 způsobil největší geopolitické změny od konce 2. světové války. Přestala existovat Jugoslávie, Německá demokratická republika, Československo, Sovětský svaz a další do té doby respektované státní celky. Téměř přes noc přestaly platit školní atlasy a výklady v učebnicích dějepisu. Vznikl jiný svět, jiné vnímání přítomnosti, ale především jiné vnímání minulosti. Naplňuje se tak citát Josefa Pekaře, že jistá je pouze budoucnost, zatímco minulost se neustále mění.
A zde je problém: abychom pochopili přítomnost a v ní sami sebe, musíme nejprve pochopit minulost, která nás k přítomnosti dovedla. Mediálnímu a politickému tlaku (často se jedná o totéž), jenž se nás snaží přesvědčit o té jediné pravdivé minulosti, která nás má nasměrovat do té jediné šťastné budoucnosti, se říká propaganda. Němečtí nacisté stejně jako sovětští (a jistě i českoslovenští) komunisté měli štěstí, že disponovali jednolitým lidským celkem, který jim propagandistické lži baštil, pochopitelně až na „pár“ jednotlivců, které izolovali nebo rovnou likvidovali. Současné Česko však trpí traumatem rozpolcenosti na dva přibližně stejně velké tábory, mezi nimiž zeje hluboký příkop. Z obou táborů čiší především hulvátství, zabalené do působivého řečnického vystupování. Polopravdy, překroucené argumenty, falešné sliby, především ale vyvolávání strachu a další prvky „vědecké“ propagandy spolehlivě jitří emoce zastánců té či oné ideologie. Od toho všeho by však měly být děti oproštěny, alespoň do doby, než v sobě naleznou schopnost udělat si vlastní názor, pochopitelně na základě faktografie, která je pro všechny stejná. 
V pondělí 11. května proběhla v Národním divadle významná společenská akce Kabinet Havel s podtitulem 25 let života ve svobodě. Účastnily se jí respektované osobnosti české kultury, vědy i politického života, například Václav Cílek, Jiří Grygar, Martin Hilský, Michal Horáček, Erazim Kohák, Marta Kubišová, Jiří Pavlica, Olga Sommerová, Jan Sokol, Ludvík Vaculík, Miroslav Zikmund a stovky dalších (program u mne k nahlédnutí). Tato společnost slušných lidí vydala prohlášení, v němž se mimo jiné praví: „Na druhém stupni základních škol je třeba posílit výuku moderních dějin. Učit přitom musí jen talentovaní a vyvolení. Právě ti mohou očekávat, že vzdělávaná generace bude lepší, než jsou oni. Pěstovat kritické myšlení spočívající ve schopnosti vést dialog a argumentovat. Pomáhat slabším. Držet slovo. Být skromný. Poctivý. Čestný. Slušný. Mít úctu.“ Tedy všechno atributy, které jsou v přímém rozporu s každou propagandou. Aby mohla propaganda úspěšně řídit davovou nenávist, nebo naopak davový obdiv, musí být prolhaná, arogantní, likvidační, musí hledat nepřítele.
Objektivně dodávám, že dva chlapci stejného příjmení na moji úvodní otázku odpověděli, že 2. světovou válku rozpoutalo hitlerovské Německo. A protože jsou malí na to, aby tuto skutečnost probírali ve škole, musím si vážit jejich rodičů. Omlouvám se, pokud se mýlím.
PhDr. Josef Šebesta, Ph.D.