Otto Seidler vyprávěl mšenským seniorům o útrapách za války
Útrapy, jaké během druhé světové války zažil Otto Seidler, si jen málokdo dokáže představit. Prošel dvěma koncentračními tábory, několikrát absolvoval pochod smrti, přišel téměř o celou rodinu. A to všechno jen proto, že esesmani objevili v rodokmenu jeho rodiny židovský původ. O svém životě, který v samém začátku zkalila nacistická zlovůle, Otto Seidler hovořil na besedách v mšenské základní škole a domově seniorů. Jeho posluchači si tiše vyslechli vzpomínky na děsivé události první poloviny čtyřicátých let minulého století, které jako malý chlapec zažil.
Konec s učením
„S rodiči jsme žili ve starším rodinném domku v Mladé Boleslavi, kde jsem také v šestatřicátém roce nastoupil do první třídy tehdy nově postavené školy Dr. Edvarda Beneše. Osud mi ale nebyl přízniv, protože nám Němci školu zakázali, když jsem byl ve čtvrté třídě,“ vzpomíná Otto Seidler na chvíli, kdy na něho poprvé dolehla tíha síly Třetí říše.
V tu dobu ještě netušil, že za rok už nebude s rodiči bydlet ani v jejich domě. „V červnu 1940 jsme museli jako všichni Židé opustit své domovy a vystěhovat se do mladoboleslavského hradu, který do té doby obývalo naše vojsko. Nebyl tam rozvod vody, jediný záchod na patře a svítilo se petrolejem,“ popisuje pamětník podmínky na hradě, které se ovšem nedaly porovnat s těmi, které ho teprve čekaly.
Po necelých dvou letech v prostorách mladoboleslavského hradu rodinu Seidlerových opustil otec. „V dubnu si tátu předvolalo gestapo a víc jsme ho neviděli. Do poloviny května byl ve věznici v Boleslavi, pak se ocitl v Terezíně a následně v Osvětimi, kde měl údajně v polovině srpna zemřít,“ přibližuje rozdělení rodiny pan Seidler, kterému v tu dobu bylo pouhých dvanáct let.
Transport do Terezína
Na začátku třiačtyřicátého roku čekal transport i mladého Otto a jeho matku. Mladík se po několika dnech dostal do budovy dětského domova, kde je dnes Muzeum ghetta Terezín. Matka byla jinde. Květen čtyřiačtyřicátého roku pro Seidlerovy znamenal další cestu do neznáma. Cestu bez jasných vyhlídek do budoucnosti. Přežijí, nebo skončí stejně jako desetitisíce lidí se žlutou hvězdou na hrudi? To byla otázka, na kterou nikdo v tu chvíli odpověď neznal. „Transporty, z nichž jsme do jednoho s matkou nastoupili, měly snížit počet lidí v Terezíně. A to kvůli kontrole Červeného kříže.“ Stovky lidí nacisté nahnali do uzavřených dobytčích vagónů, které vypravili na třicetihodinovou cestu do koncentračního tábora v Osvětimi.
Mrtvoly pálili dnem i nocí
„Průduchy u stropu nám zacpali, abychom neviděli, kam nás vezou. Do vlaku nám dali asi čtyři kbelíky, kam všichni bez rozdílu věku museli vykonávat svou potřebu,“ líčí otřesnou cestu v přeplněných vagonech pro dobytek Otto Seidler a dodává, že na nádraží v Osvětimi na transport čekaly desítky esesáků s nabitými revolvery a obušky. „Byl to ohromný tábor se čtyřmi krematorii, kde museli vězňové dnem i nocí pálit mrtvoly lidí, které esesáci v takzvaných sprchách likvidovali Cyklonem B.“
Syn s matkou z Mladé Boleslavi měli v Osvětimi paradoxně štěstí v neštěstí. Alespoň tedy na nějaký čas. Dostali se totiž do takzvaného rodinného tábora. „Tvrdí se, že rodinný tábor nacisté zřídili právě kvůli kontrole Červeného kříže v Terezíně. Pokud by se někdo ptal na lidi, kteří byli odvezeni, mohli jim ukázat, že jsou živí,“ domnívá se Otto Seidler.
Po krátké době, když komise humanitární organizace ukončila šetření, Němci začali rodinný tábor likvidovat. Muže i ženy čekaly transporty do Německa, kde prý měli pomáhat s odklízením trosek vybombardovaného Berlína. „Byla mezi nimi i má matka. Nikdy jsem ji už nespatřil,“ říká pětaosmdesátiletý senior.
Kdo nemohl jít, byl zastřelen
V Osvětimi i po vypravení plných vlaků zůstalo ještě zhruba sedm tisíc lidí, většinu z nich nečekalo nic jiného než smrt. „Doktor Mengele se tenkrát rozhodl, že vybere devadesát dětí ve věku třináct až patnáct let na pomocné práce. I mě postavil na stranu, která měla žít. Pracoval jsem v zemědělském táboře, který Němce zásoboval potravinami, kde jsem vydržel až do začátku likvidace Osvětimi v lednu 1945. Tehdy jsme museli nastoupit na pochod smrti. Bylo asi dvacet stupňů pod nulou a my jsme tři dny pochodovali v roztrhaném oblečení a chatrných botách. Kdo nemohl dál, toho bez milosti zastřelili.“
Neuplynuly ani tři měsíce a hocha z Mladé Boleslavi čekal další pochod, který pro mnohé skončil kulkou do hlavy nebo naprostým vyčerpáním. „V dubnu 1945, kdy se blížila americká armáda, se Němci snažili vypravit zajatce na pochod. Došli jsme do Výmaru, kde nás opět naložili do dobytčích vagonů. Američtí letci ovšem sestřelili lokomotivu, takže jsme opět nastoupili na pochod smrti. Po třech dnech jsme došli do Eisenbergu. Zůstalo nás už jen asi padesát,“ popisuje Otto Seidler, který s přeživšími přespal v tamní sokolovně. A tam se konečně dočkal vysvobození americkými vojáky.
Domů jel autobusem
Psalo se datum 18. května 1945, kdy do Německa vyrazil z Mladé Boleslavi autobus, který Otto Seidlera odvezl domů. O smrti otce věděl už z doby, kdy pobýval na mladoboleslavském hradě. Doufal ale v návrat matky. Marně. Do rodinného domu, který poškodilo bombardování mladoboleslavské Škodovky ruskými letci, se vrátil sám. „Peníze na opravy jsem neměl. Musel jsem se starat sám o sebe. No, a přežil jsem to,“ dodává senior, kterému v tu dobu bylo pouhých patnáct let. Po válce o svých útrapách Otto Seidler s nikým mluvit nechtěl. Nyní se k nim ve vzpomínkách vrací stále častěji. A události válečných let šíří dál, aby nebyly zapomenuty.
Jiří Říha