Mšenský rodák J. L. Píč spolupracoval se zakladatelem ukrajinské archeologie Věnceslavem Chvojkou
Závěrečná část rozhovoru s Vladimírem Hulínem Mihalcem o jeho návštěvě Ukrajiny
Smířili se Ukrajinci s anexí Krymu?
Samozřejmě, že ne. Stejně, jako bychom se ani my nesmířili s tím, že by zase hranice Německa byla u romanovské hájovny, jako tomu bylo za 2. republiky a Protektorátu.
Nejhůř to vnímají nejpůvodnější místní obyvatelé, Krymští Tataři, kteří byli v době SSSR z Krymu násilně a za cenu mnoha lidských obětí vystěhováni. V době samostatné Ukrajiny se mohli vrátit zpět a teď proti nim opět Rusko provádí na okupovaném Krymu obdobnou politiku jako za Stalina. A této anexi a všemu, co z ní vyplývá, Zeman s Klausem tleskají.
I proto se v těchto týdnech objevilo smutné prohlášení vůdce Krymských Tatarů pana Mustafa Džemileva na bilboardech po celé České republice, kde připomíná, že za protest proti okupaci Československa byl tři roky v sovětském vězení – a že dnes ho pan prezident Zeman přesvědčuje, aby souhlasil s ruskou okupací Krymu. Posmrtné vyznamenání paní Gorbaněvské – další Rusky vězněné za protest proti okupaci Československa – právě Zemanem zní Ukrajincům, ale i demokraticky smýšlejícím Rusům v těchto souvislostech jako výsměch.
Jak jsou vnímány v západní části země boje na Východě v Donbasu a v Luhansku?
Smutně, ale odhodlaně. Neznám rodinu nebo jedince z desítek přátel, které na západní Ukrajině mám, kteří by finančně, materiálně nebo osobně nějak nepodporovali boje na východě země proti Rusku, nebo raněné vojáky, kteří se vracejí z bojů. Jsou jich plné nemocnice, po celé Ukrajině. Před týdnem mi psala z Mukačeva jedna maminka dvou studentů, která jistě nemá peněz nazbyt, že jela do Lvova do nemocnice odvézt peníze jednomu vojákovi na protézu. O jednu nohu přišel, druhou má také těžce raněnou. Napsala mi doslova, česky, jen bez interpunkce: „Divala jsem se do oci toho kluka Tarasa, ma moc dobre a smutne oci, zadne zlosti tam neni.... Rikal, ze se smiril a musi zit dal. Je mu 30 let, ma rodinu. Rikal, ze se mu moc spatne chodi. A ja jsem ne vydrzela, a rozbrecela jsem se.... moc jsem se snazila, ale ne vyslo to bez slz.“
Počítá se s partyzánskou válkou, konají se na ni přípravy?
Nejen že se s ní počítá, ale ona už na Donbasu i Krymu probíhá. Ukrajinské diverzní skupiny narušují činnost ruských okupačních jednotek, vyhledávají ruské a proruské válečné zločince, které dopravují na území neokupované Ukrajiny, pomáhají s osvobozováním zajatců, zaznamenávají pozice a pohyby okupačních vojsk a předávají informace štábu velení ukrajinské armády. Normální partyzánská válka, za podpory mnoha místních obyvatel. Před pár dny separatisté chytli dva ukrajinské důchodce, pán 84 let, paní 74. Měli v mobilech zabudované speciální SIM karty pro zaměřování pozice. Došli vždy k ruským nebo separatistickým jednotkám, popovídali s nimi … a před odchodem odeslali ukrajinským dělostřelcům signál. Pár minut poté bylo takové místo pod palbou... Zároveň už mnoho měsíců probíhá příprava na domobranu a partyzánskou válku i na zbylém, zejména východním, prozatím nenapadeném území Ukrajiny. Zní to jako z nějakého románu z druhé světové války – je to ale bohužel realita dnešních dnů v zemi, s kterou Evropská unie sousedí.
Zaregistroval jste u svých přátel strach z mocného ruského medvěda?
Mnozí mají samozřejmě strach z války jako takové. Zejména pro ty starší je ale nejstrašnější ta skutečnost, že nepřítel nepřišel ze západu, jak je celý život varovali komunisté, ale z východu. Trochu sarkasticky dodávají, že až teď pochopili, proč socha „Matka Vlast“, stojící v centru Kyjeva na vysokém břehu nad Dněprem, je se svým mečem otočena na východ, a ne na západ.
Strachem z mocného ruského medvěda se to ale rozhodně nazvat nedá. To, co bylo možné vnímat, bylo nejdříve zděšení z toho, že dostali od „bratra“ ránu nožem do zad, ale následně obrovská zlost a pevně zaťaté pěsti. A potom už jen tvrdá práce, obrovská vlna dobrovolnické činnosti ve prospěch země a armády – jak ze strany prostých lidí, tak i podnikatelů ze všech kruhů, společenských a sportovních organizací apod.
Mimochodem – ukrajinská armáda měla na jaře nedostatek bezpilotních letadel pro monitorování pohybu ruských jednotek. Do pomoci armádě se během tříměsíčních letních prázdnin zapojily dětské kluby leteckých modelářů z celé země – a začaly armádě letadla postupně dodávat. Dnes už je situace v této oblasti i díky této aktivitě dětí lepší - a je možné průkazněji doložit pohyb ruských „zelených mužiků“, kteří během své „dovolené“ „zabloudili“ desítky kilometrů do vnitrozemí sousedního státu.
Připravuje se Ukrajina na zimu, na omezení či úplné zastavení dodávek plynu?
Ano. Magistrát Užhorodu například již začátkem léta oznámil občanům, že na podzim již nebude fungovat centrální vytápění, aby si tedy zařídili lokální topení – elektřinou nebo kamny, nejlépe na dřevo. A tak se i stalo. Je to rozumné, protože centrální rozvody měly obrovské ztráty a při absenci měřicích zařízení v domácnostech docházelo k velkému plýtvání.
Kyjev centrální rozvod teplé vody a topení zachoval, ale celé léto až do příchodu prvních listopadových mrazíků netekla teplá voda – opět z důvodu úspor. Zároveň se také v nebývalé míře začalo se zateplováním zejména soukromých domů. Sice často v síle 5–10 cm, což je málo, ale je to lepší, než nic. Je ale dobré vědět, že Ukrajina dodávkami z Ruska pokrývá jen menší část své spotřeby – část těží z vlastních zdrojů a již docela zajímavou část spotřeby dostává reverzem např. ze Slovenska.
Jaké jsou reakce na proruské postoje Miloše Zemana a Václava Klause?
Zmiňoval jsem se o raněných. Ještě smutnější je ale vidět pohřby ukrajinských vojáků, které probíhají průběžně po celé Ukrajině. Myslíte si, že po návratu z těch pohřbů rodiny těch mrtvých, jejich spolužáci, přátelé, ženy a děti hoří láskou k Rusku? A myslíte si, že mají pochopení pro lživé propagandistické proruské výroky Zemana a Klause? Je to o to horší, že na Ukrajině má prezident výrazně vyšší pravomoci, je vnímán jako nositel zahraniční politiky a mluvčí národa. Takže běžný Ukrajinec, který si přečte, že Zeman souhlasí s ukradením části Ukrajiny Ruskem a s vraždami, které provádějí ruští vojáci „na dovolené“ mezi jejich rodinami, známými apod. na Donbasu, to vnímá jako obecný názor Čechů. A Češi, kteří se v této době pohybují na Ukrajině, jen velmi těžko svým tamním známým a obchodním partnerům vysvětlují, že Zeman mluví hlavně sám za sebe, respektive za Rusko a že je bohužel u nás taková forma demokracie, která ho neumožňuje okamžitě zbavit funkce.
Jaké postoje mají z Vašeho pohledu Ukrajinci k Čechům a k České republice?
No, vzhledem k tomu, co jsem před chvílí řekl, tak poslední rok poněkud smíšené. Trochu se to zlepšilo po 17. listopadu, kdy samozřejmě ukrajinská média obsáhle a s radostí informovala, že byl Zeman na Albertově vypískán a že i na Národní, ale i v jiných městech dostal od tisíců lidí „červenou kartu“.
Odhlédneme-li ale od současné bouřlivé doby, tak
obecně k nám mají Ukrajinci velmi kladný vztah. My si to tak neuvědomujeme, ale mezi českými zeměmi a Ukrajinou byly silné vazby již před 100 a více lety. S částmi Ukrajiny jsme patřili několikrát do jednoho státního útvaru, Ukrajinci žili u nás, Češi se stěhovali na Ukrajinu.
A Češi, na rozdíl od Poláků, Maďarů nebo právě Rusů se v historii nikdy vůči Ukrajincům nechovali nadřazeně, nikdy pro ně Ukrajina nebyla kolonií určenou k drancování. Naopak – např. hluboká pozitivní stopa, kterou prvorepublikové Československo zanechalo na tehdejší Podkarpatské Rusi, nemá zřejmě v Evropě obdoby. Podobně i velmi novátorské zemědělské postupy českých osadníků na Volyni, nebo položení základů ukrajinské archeologie Věnceslavem Chvojkou, který se velmi mladý natrvalo odstěhoval z polabského Semína na Ukrajinu a s kterým – už jako se slavným ukrajinským archeologem – mimo jiné úzce spolupracoval mšenský rodák J. L. Píč.
Mají lidé na Ukrajině uprostřed zápasů, bojů a starostí čas na normální zábavu?
Řekl bych asi – jak kdo. Ale pravda je, že mimo území, která jsou zasažena boji, probíhá běžný kulturní a společenský život. A díky větší sounáležitosti lidí je to někde možná ještě výraznější – náměstí a korza jsou plná, v kavárnách si často nemáte kde sednout. Lidé prostě chtějí být více spolu a snad i na chvíli zapomenout na ty hrůzy, které se na východě jejich země dějí.
Můžete popsat, jak se na Ukrajině slaví Vánoce?
Vánoce „Rizdvo“ (narození) jsou díky juliánskému kalendáři na Ukrajině posunuté o 2 týdny a probíhají zhruba tři týdny. I když nejsou považovány za tak významný svátek jako u nás, jsou slaveny intenzivněji a v kouzelnější atmosféře. Obdobou našeho Štědrého dne je 6. ledna den Svaté večeře, sestávající tradičně z 12 jídel a trvající většinou několik hodin. 14. ledna je svátek Sv. Vasyľa a zároveň příchod nového roku podle juliánského kalendáře. Tento den je na Ukrajině běžně nazýván „Starý nový rok“. 
Vánoční svátky končí 19. ledna svátkem Sv. Jana Křtitele, během něhož se v kostelích nebo na březích řek světí voda, kterou si lidé odnášejí domů. Zároveň se mnoho lidí ten den koupe v řekách či rybnících. Mě osobně nejvíce zaujala tradice „živých Betlémů“, které se zde říká „Vertep“ (jesličky). Jde o živé vyobrazení biblických událostí, které je ale doplňováno i událostmi aktuálními. Letos v lednu jsem měl možnost v centru Lvova pozorovat mnoho Vertepů sestávajících i z několika desítek lidí, dětí i dospělých. Svá představení hráli nejen na náměstích, ale i v četných místních kavárnách a restauracích. Bylo možné vidět Tři krále, pastýře a jiné biblické postavy, ale zároveň třeba Janukovyče, Klička, ale i příslušníky Berkutu. Za scénky na aktuální téma právě probíhajícího Majdanu byli tito koledníci odměňováni nejen bouřlivým potleskem, ale i slušnými částkami peněz a dárky. Je však dobré podotknout, že vybrané peníze v naprosté většině putovaly do Kyjeva na podporu lidí na barikádách.
Návštěvu třeba právě Lvova během ledna všem vřele doporučuji. A pokud ano, je dobré vědět, že běžným pozdravem v tomto období přestává být „Dobryj den", protože v té době se lidé mezi sebou zdraví tradičním pozdravem „Chrystos narodyvsja!" – „Narodil se Kristus!“ – a odpovídají si: „Slavimo Joho!“ – „Oslavujme Ho!“
text: Michal Šimek, foto: Vladimír Hulín Mihalec