Když se ráno probudím, uvědomím si, že je prvního září, což znamená, že nás opět čeká deset měsíců „utrpení“ v podobě učení. Ve škole se sejdeme v hojném počtu. Než si stačíme odvyprávět zážitky z prázdnin, zvoní na první hodinu. Do třídy nakráčí naše paní učitelka, po prázdninách plná elánu (však ono ji to přejde), a začne hodinu nudným vyprávěním toho, co nás čeká a nemine. Následuje dlouhé čtení školního řádu, aneb co všechno nesmíme. Z dlouhého výčtu příkazů a zákazů vybírám například: ničení školního majetku, žvýkání žvýkaček při hodině, používání mobilů a jiných elektronických zařízení při výuce, svačení mimo dobu přestávek atd.
Nu což, zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. Moc tedy nelením a nenápadně z tašky vylovím žvýkačky, opatrně se rozhlédnu, kam směřuje zrak paní učitelky, a nabídnu svým spolužákům, kteří sedí poblíž. Nikdo nepohrdne, takže za chvilku žvýká půlka třídy. A kdyby jen to, spolužák po mé levici zřejmě doma nesnídal. Každou chvilku si ukousne ze svačiny, kterou má schovanou pod lavicí. Naopak spolužáka po mé pravici velice zajímá výklad paní učitelky, a tak si ho přepisuje přímo na lavici, ovšem namísto tužky používá kružítko. Asi mu nikdo nevysvětlil, že z lavice to půjde těžko dolů. Najednou se ozývá tichý zvuk. To mobil v mé tašce dává vědět, že mu přišla SMS. Moje zvědavost mi nedovolí čekat do konce hodiny, a proto, samozřejmě nenápadně, vylovím telefon z tašky, abych se vzápětí dozvěděla, že mi operátor nabízí levnější volání. Takové zklamání! Ale když už je telefon venku, použiji ho k uspokojení potřeb mého Poua. Má chudák hlad a je celý špinavý. Strávím jeho údržbou zbytek hodiny.
„Hurá“, konečně zvoní. Teprve teď si uvědomím, kolik zákazů ze školního řádu jsem stačila porušit. Musím se polepšit. Moje předsevzetí mi vydrží asi do poloviny následující hodiny.
Kateřina Jiranová, 7. tř. – slohová práce