První část rozhovoru s Vladimírem Hulínem o jeho návštěvě na Ukrajině
Krize na Ukrajině je už rok centrem pozornosti světových médií. Pro mnohé bude zřejmě překvapením, že velmi dobrý přehled o situaci v této těžce zkoušené zemi má i Vladimír Hulín Mihalec ze Mšena – podnikatel v oboru výroby a prodeje stanů (FAM a TENT WOOD), topných koberců (TERKO-CZ). Zabývá se však i distribucí turistických známek na Ukrajině a dovozem map, atlasů a knih z Ukrajiny, ale i Moldavska, Gruzie apod. Nyní přinášíme 1. část rozhovoru, který se netýká jen aktuální politické situace.
Jak jste navázal kontakty na Ukrajinu a začal tam jezdit?
Zaměstnávali jsme tady ve Mšeně mnoho let Ukrajince – dělníky v dřevovýrobě a švadleny pro výrobu stanů. Bylo to několik desítek lidí. A ti mě každou chvíli zvali: „Přijeďte se podívat na Ukrajinu! Nebojte se, je to tam pěkné, stojí to za to! Většina z nich byla z huculské vesnice Kosivská Poljana, což je v Rachovském rajónu bývalé Podkarpatské Rusi, tam, kde kdysi končilo Československo. Takže vlastně potomci našich někdejších spoluobčanů.
Vydal jsem se tam na podzim 2006. Ta země mi učarovala mimo jiného z toho důvodu, protože jsem tam našel částečně to, co jsem ztratil ze svého dětství, kdy jsem každé prázdniny ve slovenských horách pásával krávy. Někdy po roce 1973 Slovensko ztratilo svou někdejší tvář, kdy poslední JRD, která vznikla, rozorala meze a najednou zmizely proužky polí, zmizely krávy zapřažené do žebřiňáků, zmizely husy, stala se z toho jakási industriální krajina. To, co jsem myslel, že už není, tak to jsem našel o pár set kilometrů dál. 
Narazil jste na Ukrajině na nějaké stopy a vzpomínky na Československo?
Na spoustu, ale to je na jiný, delší rozhovor. V někdejší Podkarpatské Rusi je například řada lidí ráda, když můžou mluvit česky. I teď naposledy se mi třeba stala taková drobnost. V jednom servisu v Mukačevu mi opravili výfuk a nepočítali mi práci. „Já miluju Prahu,“ vysvětlil mechanik. „Žil jsem několik let v Podolí a strašně se mi tam líbilo. A tak jsem šťastný, že si tady u nás někdo z Čech nechá opravovat auto.“
Ve vaší pracovně kromě koberečků vidím také turistické známky, knihy a mapy. To také vozíte na Ukrajinu?
Při svých cestách po Ukrajině jsem zjistil, že tam nemají dřevěné turistické známky, které jsou u nás rozšířené. Tak jsem se domluvil s vedením turistických známek v Rýmařově, kde je centrum pro celou Evropu. Šéfové se v roce 2007 se mnou vydali na Ukrajinu. Po týdnu mi v Užhorodě na kapotu auta dali smlouvu, kterou jsme podepsali. Od té doby se tam odvezly desítky tisíc známek. Ukrajina se záhy stala z 15 evropských zemí třetí zemí v počtu prodejních míst, kterých je teď zhruba 300.
Pokud jde o mapy a knihy – před 8 lety u nás o Ukrajině nebylo k dostání skoro nic. Tak jsem se podíval po mapách v Kyjevě a jinde po různých nakladatelstvích na Ukrajině a zjistil jsem, že je možné je tam celkem rozumně nakupovat a tady je prodávat. A tak mám teď největší e-shop s ukrajinskými mapami, atlasy a literaturou. Můžete si například koupit Švejka v ukrajinštině nebo reprinty z časů Podkarpatské Rusi, které se teď opět tisknou v Užhorodě.
Kde všude se prodávají ty turistické známky? Pouze na západní Ukrajině nebo třeba i dále, až v Doněcku?
Prodávají se zejména na západě, což má několik důvodů. Jednak je to blízko, jednak taková ta kultura turistiky a obecně kultura je vyšší na západě než na východě. Největší podíl je ve Lvovské oblasti a v Zakarpatí. Ale nějaké známky máme i na východě, například v Záporožské oblasti, naše známky jsou i na Krymu. S jejich prodejem je to teď ale samozřejmě mrtvé – o turistu tam díky ruské okupaci nezavadíš. V Doněcké a Luhanské oblasti, tedy tam, kde teď Ukrajina bojuje s Ruskem, aktuálně žádnou známku nemáme.
Zaujalo mě, že v době ukrajinské krize jste veřejně za vaši firmu Terko, která dodává topné koberečky do kostelů, vyhlásil embargo na veškerý ruský materiál a přerušil jste veškeré obchodní kontakty s pravoslavnými církvemi a farnostmi, které jsou svázány s Moskevským patriarchátem. Proč?
Když na Majdanu poprvé tvrdě zasáhly policejní jednotky proti demonstrantům, tak se lidé utíkali schovat do klášterů. Mychailivský klášter, který patří pod Kyjevský patriarchát, otevřel svoje brány a zřídil tam provizorní nemocnici a také útočiště pro žurnalisty, kteří byli také mláceni Berkutem. Oproti tomu Kyjevsko-pečerská lávra, což je největší klášter na území Ukrajiny, který ale spadá pod Moskevský patriarchát, svoje brány pro zbité demonstranty, kteří zde hledali pomoc, zavřela. Toto je ale jen jeden z důvodů. Tím hlavním je to, že církve Moskevského patriarchátu působící na území jakéhokoliv cizího státu, tedy jak Ukrajiny, tak třeba i České republiky, jsou dlouhodobě pátou kolonou Putinovského Ruska. 
Jaká je víra Ukrajinců?
Řekl bych, že jsou věřící obdobně jako Poláci nebo Slováci, tedy – dávají to ostentativně najevo, ale v běžném životě desatero moc nedodržují. Kdyby se ve svém životě řídili zásadou „Nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě“, nemuseli by ani chodit ke zpovědi. Domnívám se, že ve výsledku není vůbec žádný rozdíl mezi věřícím Polskem, Ukrajinou či Slovenskem a nevěřícími českými zeměmi. Protože počet vražd, počet krádeží, počet dopravních přestupků rozhodně v Čechách – nevěřících – není vyšší než v těchto věřících zemích. Z toho pro mě vyplývá, že to, že jsou lidé věřící, vůbec neznamená, že jsou lepší.
Nicméně když už mluvím o zločinnosti – dost lidí se mě ptá, zda se na Ukrajině nebojím. Ne, opravdu se nebojím. Co se týče krádeží, je jich tam méně než např. Španělsku. Tam mě okradli několikrát, na Ukrajině nikdy. Strávil jsem na cestách po Ukrajině už cca tři čtvrtě roku, projel desítky tisíc kilometrů a nikdy jsem neměl žádný pocit ohrožení.
Čím si vysvětlujete, že se Ukrajinci nesmířili s tím, že prezident Janukovyč nepodepsal asociační dohodu?
Když jsem se už před lety občas na Ukrajině zmínil, že se těším na to, až bude Ukrajina v EU, setkal jsem se s odmítavými reakcemi. Intelektuálové, i lidi, kteří neměli rádi Janukovyče a byli svým způsobem proevropští, nechtěli slyšet o tom, že by měli jít do Unie. Prostě pro ně Unie bylo něco jako až moc. Až moc demokracie nebo až moc Západu. Vlastně to bylo pro ně neznámé. A NATO? I mladí lidé, kterým je třicet, se ještě učili o tom, že NATO je naprosté zlo, úplné peklo. Mnozí z nich mi říkali, že se jako děti modlili každý večer, aby byl mír. Protože jim každý den ve škole říkali, že tady je nějaký Západ, nějaké NATO, které chce vtrhnout na území Sovětského svazu a všechny je tam vyvraždit. 
K postupné změně došlo, když po Oranžové revoluci to Juščenko spolu s Julií Tymošenkovou všechno pohřbili, protože se začali hádat a poslali to někam do kopru. Díky tomu se k moci dostal Janukovyč, protože lidi byli naštvaní na tyto dva. I přesto, že lidé věděli, že Janukovyč je darebák. Byl to šéf mafiánů v Doněcké oblasti. Stal se prezidentem a postupně rozkrádal Ukrajinu.
Běžná praxe byla ta, že Janukovyčovi lidé přišli do nějaké firmy, která dobře fungovala, a řekli: „Tady máte papír, pane majiteli, podepište nám, že jste nám firmu daroval nebo prodal. Když nám to nepodepíšete, tak už neuvidíte děti a podobně. Takto těch firem Janukovyč ukradl za poslední roky, co se dostal k moci, tisíce. A jela v tom celá jeho rodina, se zjevnou podporou Ruska.
I ti Ukrajinci, kteří s tím původně nepočítali, považovali nakonec v roce 2013, když jsem s nimi o tom mluvil, vstup do Unie za jedinou záchranu. Když jsem byl koncem října 2013 na Ukrajině a viděl velké množství billboardů Strany regionů, která ostře útočila proti Unii, tak jsem si říkal: „Jó, ať si kecají, stejně to Janukovyč podepíše.“ 
Lidé si říkali: „Ještě to chvíli vydržíme, on to podepíše a konečně přijde někdo z té Evropy a začne se tady něco měnit. A najednou se dozvěděli týden před plánovaným podpisem, že to nebude. Jeden z ukrajinských oblíbených redaktorů obratem napsal na Facebook, že komu se to nelíbí, ať přijde v osm hodin večer na Majdan. Na začátku přišlo několik tisíc lidí. A bylo jich tam postupně víc.
A potom přišlo to rozehnání 30. listopadu, kdy podobně jako u nás při sametové revoluci přišly zmlácené děti domů a rodiče řekli: „No, Janukovyči, děti nám mlátit nebudeš. A najednou se tam objevili i rodiče. A taky nezaměstnaní. Když jsi bez práce a vidíš, že to nejspíš půjde ještě víc do háje, tak prostě jdeš demonstrovat a budeš tam dělat vše pro to, abys sobě zajistil práci a dětem to, že můžou jít studovat třeba do Barcelony.“
Michal Šimek
foto: Vladimír Hulín Mihalec