Mšenští cyklisté navšt
ívili o prázdninách slovinský Vršič i italský Zoncolan
Po vydatných jarních trénincích jedeme otestovat svoji výkonnost opět do zahraničí. Tentokrát jsme vybrali Julské a Karnské Alpy. Julské Alpy leží ve Slovinsku a po 650 km v autě přijíždíme do vesničky Mojstrana. Ubytováváme se v kempu přímo pod nejvyšší horou Slovinska Triglavem (2 864 m), který je Mekkou Slovinců. Každý správný Slovinec by měl alespoň jednou za život stanout na jeho vrcholu. Silnice tam nevede, nic pro nás cyklisty.
První den po příjezdu stíháme vyjet k lázeňskému městečku Bled s ledovcovým jezerem napájeným podzemními teplými zřídly. Nad jezerem se vypíná nejstarší slovinský hrad z 11. století. Fotogeničnost místa umocňuje ostrov s poutním kostelem a mohutné štíty okolních hor. 
Druhý den se budíme do deště a vyčkáváme na lepší počasí. V plánu máme okruh o délce 90 kilometrů, ale počasí nám kazí plány a pouští nás na silnici až pozdě odpoledne. Vyrážíme na nejvyšší slovinský průsmyk Vršič. Z Kranjske Gory kličkuje horská silnice přes 24 serpentin do výše 1611 m. Silnice byla vybudována za první světové války ruskými zajatci a pár kilometrů pod vrcholem stojí pravoslavný kostelík Ruská kapelica, který je památníkem stavitelů cesty. Na vrcholu se počasí umoudřuje a my si užíváme fascinující výhledy.
Třetí den balíme a přemisťujeme se o 100 km na západ, do Karnských Alp. Ty se rozkládají na rakousko-italské hranici a díky okrajové poloze je zde turistický ruch daleko méně intenzivní. My jsme si tuto oblast vybrali především pro druhé nejobtížnější stoupání v závodech profesionálních cyklistů – slavný Monte Zoncolan. 
Druhou polovinu našeho výjezdu trávíme v kempu ve středisku zimních sportů v Ravasclettu. Po příjezdu opět prší a tento den nás počasí na kolo nepustí. Připadáme si jako Radek Jaroš, který čeká, až ho poslední osmitisícovka K2 pustí na vrchol. Protože prší i druhý den, nakládáme kola na auta a jedeme se ohřát k moři. Parkujeme v městě San Daniele a na kole nám chybí k moři 70 km.
Vybrali jsme i pro české plážové turisty známé město Lignano. Na dovolenou bychom tam nejeli, placka bez kopců, na pláži tisíce lehátek a turistů. Ale pizzu tam dělají vynikající. Po 140 km jsme se ohřáli dostatečně, těšíme se zase do hor. 
Třetí den se Zoncolan umoudřil a pouští nás nahoru. Zvolili jsme lehčí stranu výjezdu z města Sutrio. Letos se stal Zoncolan teprve popáté cílovým místem Gira d´Italia, ale už si vydobyl označení mýtická hora. Poslední 3 km stoupání jsou tak vražedná, že někteří z nás musí slézt z kola. Silnici nechal vystavět v roce 1940 Mussolini pro posílení italské hranice. Sjezd do obtížnější části nás opravdu překvapuje a obdivujeme závodníky, kteří se po několikahodinové etapě vyškrábou nahoru. Je to přímo ďábelské stoupání, však také z této strany vítá cyklisty nápis La porta dell´Inferno (Brána do pekel). 
Poslední den jedeme částečně po trase etapy letošního Gira. Nejprve stoupáme z městečka Ampezzo na Passo Pura s převýšením tisíc metrů, abychom pak spadli o 400 m níže k přehradnímu jezeru Lago di Sauris. Odtud znovu stoupáme do sedla Sella di Razzo, odkud si užijeme dvacetikilometrový sjezd pod Ravascletto.
Cestou vidíme ve všech vesnicích a městečkách zbytky výzdoby nedávného Gira, samozřejmě vše v růžovém provedení, neboť růžová je symbolem tohoto závodu. Poslední noc a hurá domů. Zase jsme si to na kole užili a spřádáme plány na příští rok.
Jaroslav Kůtek