Zpěvačka Eva Pilarová představí v mšenské obřadní síni výstavu svých fotografií
Dlouhou řádku let neodmyslitelně patří k největším hvězdám české hudební scény. K jejím fanouškům patří posluchači několika generací. Kromě zpívání se v poslední době věnuje zajímavému koníčku – fotografování. Výstava, kterou paní Eva Pilarová zahájí při vernisáži několika svými písněmi, dá návštěvníkům výstavy možnost seznámit se nejen s jejími pracemi, ale také fotografiemi její sestřenice Heleny Štefanové. Ochotně vyhověla žádosti Mšenských novin o původní rozhovor.
Zpívala jste už odmala?
První zvuk, který novorozeně vydá, je jednočárkované „a“. To moje „a“ prý bylo tak hlasité, že porodní bába prohlásila: To je silný hlas! To bude zpěvačka! Z čehož usuzuji, že jsem začala zpívat již ve věku kojeneckém. 
Měli na Vašich hudebních začátcích svůj podíl i rodiče?
S rodiči jsem chodila na opery i na koncerty vážné hudby. Jednoho dne mě vzali do kina na americký film Zasněžená romance. Všechny diváky uchvátila představitelka hlavní role krasobruslařka Sonja Henie, mě uchvátily swingové melodie orchestru Glenna Millera a tam se zřejmě zatnul ten pomyslný drápek, který mě už nepustil.
Podporovali Vás ve Vaší touze stát se zpěvačkou?
Pokud jsem zpívala v brněnském dětském rozhlasovém sboru Dr. Františka Lýska, nic proti tomu neměli. Ale když jsem přišla s tím, že se chci stát zpěvačkou, zazněla památná věta mé maminky: Jediná dcera, a ona chce být komediant! No, byl to velký boj, ale jsem narozena ve znamení Lva, nemohla jsem nevyhrát. Zvláště, když stál při mně tatínek.
Dovedla byste si představit sebe – kdyby nebylo křižovatky s populární hudbou – jako operní divu?
Ne, nedovedla, nebavilo by mě to.
Co rozhodlo o Vašem odchodu z JAMU?
Možná paradoxně můj velký hlasový rozsah. Měla jsem ráda altovou polohu, ale byla jsem jaksi tlačena do polohy sopránové a já se rozhodla, že „kvičet“ v žádném případě nebudu. Tím se nechci dotknout sopranistek, velmi si operních zpěvaček vážím, ale já cítila, že pro mě to není. A svého rozhodnutí jsem nikdy ani na vteřinu nezalitovala.
Co pro Vás znamenala umělecká práce v Semaforu?
Semafor byl pro mě základním kamenem, na kterém se dobře staví. Považuji za své životní štěstí, že jsem měla možnost zpívat písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a že tito velikáni psali písničky právě pro mě. A nejen písničky, dokonce roli Vanilky v buffopeře Dobře placená procházka mě napsali tak zvaně na tělo. Neméně důležitá byla moje spolupráce nejprve s Waldemarem Matuškou, později s Karlem Gottem. Semaforské písničky byly natolik nadčasové, že je zpívám dodnes a nevycházím z údivu, když vidím, že mladé publikum zná texty a zpívá „Semafor“ spolu se mnou. Nad starými duety „nezívají“ ani mladí interpreti. Lásku nebeskou a Rákosí si se mnou „střihnul“ Matěj Ruppert, Dotýkat se hvězd Vojta Dyk a Olivera Twista skupina Wohnout.
Která oblast populární hudby Vám je nejbližší? Jazz, swing, pop?
Nejbližší je mě swing, hudba, kterou mám moc ráda. A taky ráda poslouchám rock.
Jaký je Váš vztah k festivalu, který pořádá dr. Fiala v nedamovském letním kině?
Ten festival jsme s mým kapelníkem JUDr. Vítem Fialou zakládali společně – tedy, abych to upřesnila, nápad to byl Vítkův a on mě nastrčil coby známý obličej pro vyjednávání na Městském úřadě v Dubé. A řekla bych, že to byl dobrý nápad, letos máme jubilejní 20. ročník! A určitě to byl právě tento festival, který Vítkovi i mně vynesl čestné občanství Města Dubá, na které jsme oba patřičně hrdí.
Kdy jste pro sebe „objevila“ fotografování?
Už jako dítko školou povinné jsem si půjčovala tatínkův fotoaparát a dělala fotky do rodinného alba. Ta první se zrovna moc nevyvedla, na fotografii byly jen tatínkovy nohy. Ale časem jsem se zlepšila a na fotkách se objevovalo to, co jsem měla v úmyslu nafotit. V roce 1985 jsem koupila manželovi k vánocům fotoaparát a nabídla jsem se, že ho vyfotím u stromečku a – zapomněla mu ho vrátit... Fotila jsem vše možné, jednu dobu i pro sedm různých novin a časopisů i svoje kolegy. V roce 2004 jsem si koupila digitální fotoaparát a fotografie jsem začala upravovat na počítači a tak vznikly moje „fotoobrázky“. A v zápětí i první výstava v hudební kavárně Astra na Václavském náměstí v Praze. 
Kolik výstav jste od té doby měla?
Výstava ve Mšeně bude moje v pořadí 53., z toho 6 společných s fotografkou Helenou Štefanovou, jejíž obrázky budou i ve Mšeně a která je mimochodem moje sestřenice. Zkrátka je to v rodině. Zatímco já jsem amatér, ona je profesionál. Kromě Česka jsem měla jednu výstavu ve Vídni, tři výstavy v Moskvě, jednu v Doněcku a jeden můj fotoobrázek visel tři měsíce v galerii Chicagu.
Co Vás při této činnosti nejvíc baví?
Protože fotím jen to, co neuteče, baví mě klid a pohoda.
Počítáte někoho ze známých osobností mezi své fotografické přátele? Scházíte se s nimi na „umělecké konzultace“?
Na umělecké konzultace se s fotografy nescházím, ale občas někomu z nich zazpívám na vernisáži, někdo z nich se stane patronem mojí výstavy, jako například Josef Louda, který mě v mých začátcích radil. A pan Jan Saudek mé „dílo“ dokonce pochválil! Ale on je gentleman, k ženám se chová s noblesou, zajímalo by mě, jak by vyběhl s chlapem, který by mu ukázal takovýto fotoobrázek. A spolupracovala jsem s Pepíčkem Fouskem, který je nejen básník, textař, zpěvák, ale i vynikající fotograf. Vyšla nám společná knížka POHLAZENÍ, ke každému mému fotoobrázku napsal Pepíček báseň.
S jakými pocity chystáte výstavu ve Mšeně?
Těšíme se obě a zároveň máme trochu trému, jak nás návštěvnici výstavy přijmou.
Vernisáž výstavy fotografií Evy Pilarové a Heleny Štefanové se uskuteční v sobotu 2. srpna 2014 od 17 hodin v budově Městského úřadu ve Mšeně.
Karel Horňák
Eva Pilarová – trojnásobná vítězka čtenářské ankety Zlatý slavík. Zpěvačka obdařená velmi krásným, silným a barevně zajímavým, naprosto nezaměnitelným hlasem – sopránem o rozsahu tří oktáv, oplývající navíc vynikající pěveckou technikou. S přibývajícími léty se stále více orientuje především na žánrovou oblast jazzu a swingu. I když je stále vynikající zpěvačkou, přece vrchol její kariéry spadá do 60. a 70. let; dnes patří právem k pěveckým legendám s neoddiskutovatelně jedním z nejlepších hlasů – ne-li nejlepším vůbec – jaký česká pop music kdy měla. Dne 28. října 2009 byla Evě Pilarové udělena medaile Za zásluhy.
(Zdroj: Wikipedie)