Z loňského „hecu“ je nejm
asovější atletická akce na okrese
Velký Borek – Borecký půlmaraton má za sebou oficiální první ročník. Zúčastnily se ho téměř tři stovky vytrvalců. Chtěl si vyzkoušet formu před tím, než v jarních měsících vyběhne na klasický maraton. Proto se Josef Veber, člen Lyžařského klubu Tatran Chodov u Domažlic, přihlásil – společně s dalšími 273 běžci a běžkyněmi z nejrůznějších koutů země – na nedělní oficiální první ročník Boreckého půlmaratonu.
Jako jediný ovšem v cíli na fotbalovém hřišti ve Velkém Borku nenašel přemožitele a stal se výsledným časem 1:17:38 hodin absolutním vítězem. „Celou dobu se mi běželo dobře, byl jsem v pohodě. Trať je nádherná, škoda, že celkový dojem trošičku kazil vítr. Ale to je věc, kterou nikdo neovlivní," dělil se pak o své vesměs jen pozitivní dojmy.
Mezi ženami byla nejrychlejší Dana Jiřičná z Prahy (1:39:49). Právě ani hodně nepříjemné povětrnostní podmínky neodradily početné pole závodníků, rozdělené do třinácti věkových kategorií, aby vyrazilo z mšenského náměstí na trať vedenou převážně po přírodních cestách napříč malebným Kokořínskem. V pravé poledne, které hlavní organizátor ultramaratonec Martin Hunčovský určil jako hodinu startu, k tomu dal pokyn výstřel starosty Mšena Martina Macha.
V loňském nultém ročníku se přitom na startu – tehdy ještě spíše oddílového závodu vedoucího opačným směrem z Borku do Mšena – „tísnila" jen pětadvacítka těch nejstatečnějších. Letošní účast tak z Boreckého půlmaratonu rázem vytvořila nejmasovější atletickou akci pořádanou v mělnickém okrese.
Překvapení a zároveň potěšení nad hojnou účastí neskrýval předseda pořádající SK Slavia Velký Borek: „Přípravě jsme obětovali množství hodin, Martin Hunčovský tu dokonce dvě noci spal. Chci poděkovat všem, kteří se podíleli na zdárném průběhu celé akce. Řada občanů Velkého Borku sama nabídla svou pomoc,“ uvedl Jiří Vavřina.
A pořadatelé si skutečně dali záležet. I když i tentokrát se našli tací, kteří doplatili na malé soustředění a zabloudili, a patřil k nim mimo jiné i syn Martina Hunčovského, tak se snažili trasu co nejlépe označit. Po celé její délce pak nachystali tři občerstvovací stanice. Na té ve Lhotce na necelém třináctém kilometru už měl nezanedbatelný náskok pozdější vítěz podniku Veber.
Následné stoupání na Čepičku dalo účastníkům hodně zabrat, o to příjemnější byl závěrečný „sešup“ s doběhem na hřišti Slavie Velký Borek. V cíli na všechny běžce čekala nejen pamětní medaile a diplomy, ale také výborný guláš a teplý čas, pro ženy byly navíc připraveny rudé růže. Potěšily například i Lucii Šimánkovou: „Nepříjemně foukal silný nárazový protivítr. Značení tratě bylo velmi dobré, nedalo se zabloudit, ocenila jsem členitý terén, který donutil běžce, aby si vyzkoušeli své maximální možnosti. Celkově se mi závod moc líbil – nadstandardně zásobené občerstvovačky, krásné pamětní medaile a diplomy… Určitě poběžím příští rok znovu,“ hodnotila.
Mezi účastníky samozřejmě nemohli ani letos chybět fotbalisté Velkého Borku, pro které byl běh zátěžovým testem před jarními boji v okresním přeboru. Nejvíce spokojený se svým výkonem mohl být jejich kapitán Michal Kubišta, který podobný závod dosud nikdy neběžel. „Myslím, že Martin Hunčovský zorganizoval akci úplně perfektně. Moc se mi líbila i vybraná trasa, která vedla spíše přírodou. Účast mi určitě přinesla vylepšení fyzické kondice a úplně novou zkušenost.“
Šéf boreckého klubu pak vyjádřil přesvědčení, že letošní ročník bude dobrým odrazovým můstkem pro další. „Loňský ročník vznikl spíše z hecu. Letos to už díky Martinovi bylo o něčem jiném. Zařazení našeho běhu na vytrvalecký web pomohl k velké účasti. Zbývá vychytat některé organizační věci a až na počasí můžeme konstatovat, že se letošní ročník vydařil.“
Za zmínku stojí účast borců ze Mšena a okolí. Sedlecký Josef Vyhlas obsadil v konečném účtování 17. místo, mšenský Martin Kauler doběhl na 24. pozici.
Karel Horňák
Pohledem účastníka
Na webu SK Slavia Velký Borek jsme také objevili článek od přímého účastníka závodu Josefa Rendla, který obsadil v konečném pořadí 6. příčku:
Po dvou víkendových desítkách ve Kbelích a Pečkách, kde se trhaly účastnické rekordy, se Praze na dostřel konal Borecký půlmaraton. Krásná kokořínská lokace věštila, že nepůjde o jen tak ledajaký. Martin „ultráč“ Hunčovský a jeho organizátorský tým se musel po loňské premiéře, kde závodilo zhruba třicet běžců, letos připravit na skoro desetinásobek. Nutno říct, že to zvládli znamenitě. Jenom mít ještě tam nahoře páky na ovlivňování počasí. Po dvou slunečných týdnech s přídechem příchodu jara se prudce ochladilo a kromě šedivých mraků s deštěm přihlásil i silný vítr.
„Bydlím kousek odsud a trasu kokořínským údolím mám naběhanou dobře. Žádné velké kopce nečekám, spíš jsem zvědav na povrch trati. Studoval jsem startovku a za favority považuji Jirku Čivrného, Petra Havelku a Michala Kováře,“ říkal papírový favorit Josef Veber, mladovožický policista, trénující na ultramaratonské distance a na dnešní půlčák si „jen“ přijel otestovat svou rychlost. Jeho osobní rekord se pohybuje kolem 82 minut. Kromě Čivrného, který nakonec nedorazil, a výše zmíněných borců se na podiové umístění mohlo počítat ještě s Tondou Rektorem a několika dalšími borci.
Jedním ze sponzorů závodu byla ČSAD, která vypravila tři autobusy, které převážely početné startovní pole z místa prezentace a cíle ve Velkém Borku na náměstí v Mšeně, kde byl start. Zatímco běžci a běžkyně přemýšleli, jak se popasují s nástrahami trati, řidič autobusu musel vyřešit objezd dvou velkých míchaček, které uprostřed polí zatarasily silnici.
Cestou se začalo zatahovat a obavy kolem počasí naplňovaly i pohled na meteo předpověď v mobilech závodníků. Deset minut před polednem startovního výstřelu už celkem vydatně pršelo. Starosta Mšena pak vypustil tři stovky závodníků na 21 kilometrů dlouhou trať.
Hned v úvodu se na mírném stoupání po silnici vytvořila zhruba desetičlenná skupinka, kterou táhli Rektor s Veberem. Bohužel pro ně se na druhém kilometru špatně zorientovali a dvousetmetrové zakufrování stálo favority nemálo sil dostat se zpátky na čelní pozice.
„Paradoxně mi to spíš pomohlo. Trochu jsem se naštval a v seběhu do údolí jsem hodně zabral. Dole už jsem byl první,“ sděloval dojmy kolem této situace Pepa Veber. Koryto, které déšť proměnil v bahniště a kluziště, bylo první překážkou zvlášť pro ty, kteří zvolili lehkou silniční obuv. „Na loňském říčanském krosu Miloše Smrčky jsem si zvrtnul kotník a dneska se mi to připomnělo. Celkem jsem se bál, že dopadnu podobně,“ říkal Michal Šatra, který se z hokejisty vypracoval na velmi kvalitního běžce. Rovné silniční úseky, krátké výběhy a seběhy v lese, úzká pěšina kolem pískovcových skal, luční stezka nebo dřevěné lávky přes potoky, cesta podél zčeřené hladiny jezera – tak vypadala trasa závodu.
„Moc často se při běžeckých závodech nekochám, ale tady mi to opravdu nedalo a párkrát jsem se rozhlédl po tom krásném okolí,“ sděloval své nadšení Štěpán Kroupa, triatlonista s pražského Hisportteamu.
A výsledek závodu? Josef Veber si od čtvrtého kilometru, kde se vrátil na čelo, nastolil takové tempo, které ostatní nemohli akceptovat a až do cíle si své vedení pohlídal. „Kilometr před cílem jsem viděl dva své soupeře, trochu jsem přidal, ale věděl jsem, že už je to moje,“ hodnotil v cíli.
Na zbylých medailových pozicích se usadili častí rivalové Rektor a Kovář. „Šli jsme bok po boku až do posledního stoupání, kde mi Michal cuknul. Nejvíc mi dalo zabrat poledních pár kiláků po louce, kde to hrozně fičelo,“ říkal bronzový muž Tonda Rektor. Na všechny, kdo zvládli dnešní těžkou běžeckou výzvu a nástrahy vrtochů počasí, čekala v cíli teplá sprcha, miska výborného guláše, pamětní medaile a bohatá tombola.
Další svátek běhů mimo dráhu je dnes již minulostí. A podle reakcí mnohých účastníků a mého názoru, se organizátoři musí přichystat příští rok na ještě větší nápor běžců a běžkyň.
Josef Rendl