Meditace o slušnosti aneb Kam se poděl Člověk?
Tomáš G. Masaryk, jehož jméno nese mšenská základní škola ve svém názvu, řekl, že slušný člověk je slušný vždy, za každého režimu. Dlouho jsem netušil, co to ta slušnost vlastně je, až jsem se v roce 1982 rozhodl vstoupit do bytového semináře univerzitního profesora a filozofa mezinárodního věhlasu Milana Machovce, v té době již dávno z Karlovy univerzity vyhozeného signatáře Charty 77.
Vášnivě jsem toužil překročit hranice obecné nudy a seminář zavrženého profesora, jehož filozofické dílo bylo překládáno do většiny známých jazyků, ležel daleko mimo všechny státem povolené doktríny. Profesor Machovec moji snahu brzy rozpoznal, a když jsme po jednom seminárním sezení osaměli, řekl mi: „Pokud se chcete od ostatních lidí odlišovat, pokud chcete být nápadný, stačí, když budete slušný!“
Do dalších seminářů pak profesor Machovec zařadil jako hlavní téma dialogu význam slova Slušnost. Od Immanuela Kanta přes Karla Marxe k Erichu Frommovi jsme dospěli k názoru, že slušnost je totéž co mravnost (étos), tedy, že ti, co v sobě nosí mravní zákon, nepřestoupí hranice obecného dobra, od mravního zákona jedince se pak odvíjí etická úroveň celého národa.
Tyto myšlenky se mi honily hlavou odpoledne 3. listopadu před budovou základní školy, při slavnostním odhalování pamětní desky obětem holocaustu ve Mšeně. V ten den bylo nevlídné počasí, a přesto se sešlo mnoho lidí, kteří prostě jen chtěli být při tom, když se minutou ticha uctívala památka devíti zmizelých spoluobčanů.
Jsem vedoucím hudebního oboru v místní základní umělecké škole, tak je pochopitelné, že chci poděkovat svým studentům za vynikající reprezentaci ZUŠky. Brigita Klementová zazpívala dvě židovské písně: O, ir klajne lichtelech (O, vy malá světýlka) a Hevenu šálom alejchem (Přinášíme vám pokoj), Miroslav Šulc zahájil slavnostní setkání skladbou Trumpet voluntary pro trubku a varhany německého barokního skladatele Johanna Gaspara Fischera. Děkuji také učiteli Pavlu Šebestovi, jenž klavírní hrou podmaloval minutu ticha melodií z filmu Schindlerův seznam amerického židovského režiséra Stevena Spielberga.
Co se vlastně kdysi nedávno – tak nedávno, že mnoho pamětníků dosud žije – stalo, že dnes stojíme v nevlídném počasí na obecním prostranství a každý po svém se probíráme vědomím dějin?
1. dubna 1933 byl v Německu vyhlášen bojkot proti židovským obchodům, lékařům, právníkům. 7. dubna 1933 byla provedena rasová „očista“ celého státního aparátu. 15. září 1935 byl pak v Německu přijat tzv. rasový zákon na ochranu německé krve a německé cti. Židovské a slovanské rasy byly prohlášeny za méněcenné a tedy určené k likvidaci nebo k otrocké práci. V roce 1941 vyhlásili nejvyšší němečtí představitelé tzv. Endlösung der Judenfrage (konečné řešení židovské otázky), na jehož základě vyrostly během krátké doby první vyhlazovací tábory: Belzec, Sobibor, Treblinka, Majdanek, Auschwitz (Osvětim), později řada dalších. Celkový počet židovských spoluobčanů, kteří byli v těchto táborech vyvražděni, se blíží deseti milionům. Celkem si druhá světová válka vyžádala více než šedesát milionů mrtvých.
Kam se poděla obecná etika u národa, jehož řečí mluvil Martin Luther, Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Johann Wolfgang Goethe, Ludwig van Beethoven či Erich Maria Remarque? Národ, který dal v minulosti světu nejvíce umělců, filozofů, vědců, se propadl až na samé dno etiky. Vše, co následovalo, bylo až potom. Vybombardování Drážďan, rozdělení Německa, Norimberské procesy, odsuny Němců, divoké vyřizování účtů, To vše a mnoho dalších smutných příběhů následovalo až potom. Společným jmenovatelem všeho zla je selhání obecné etiky. Ta však začíná a končí u jedince. Takového jedince hledal kolem roku 400 před Kristem i Díogenés ze Sinópé, když chodil s rozsvícenou lucernou v pravé poledne po athénském náměstí a mezi tisícovkou přítomných lidí volal: „Hledám člověka.“ Kam se poděl člověk, když byli lidé likvidováni pro jiný názor, jiné přesvědčení, jinou rasu? A kde hledat člověka dnes, když vrcholní politici lžou a kradou? Nemohu věřit tomu, že to špatné, neetické, vyplavalo na povrch, zatímco to dobré, etické, trpí kdesi dole. Spíše je to tak, že to nahoře je díky mediálnímu zájmu jen více viditelné, zatímco to dole se utápí ve společné polévce. Člověk, který hledá humanismus jako cíl lidstva, tedy stále zůstává nejproblémovější bytostí světa. Snad nejlépe to vyjádřil řecký spisovatel Sofoklés v dramatu Antigona: „Žije mnoho mocných, ale není nic mocnějšího než Člověk.“
PhDr. Josef Šebesta, Ph.D.