Skalní útvar PokličkyPoklička z úpatíPamátník mistra Jana Husa, foto: Petra NejedláSkalní kaplička v Boudecké rokli

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2017 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Tip na dobrou knihu


Dagmar Hilarová: Nemám žádné jméno
Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové, která byla před svými patnáctými narozeninami transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky (1943 - 1945).

Deník Dagmar Hilarové je dalším cenným svědectvím o životě v terezínském ghettu, tentokrát vyprávěné dospívající dívkou, která v něm nepopisuje pouze svou terezínskou lásku a vztahy s kamarádkami či drobné radosti, které společně zažívají, ale pozorně sleduje dění v ghettu a své pocity či situace, kterých byla svědkem, v deníku pečlivě zaznamenává a komentuje nebo jim dává podobu básní. Právě její verše mají velký emocionální náboj a přesně vystihují nelehký život v terezínském ghettu, plný strachu, hladovění, nejistoty z budoucnosti a všudypřítomné smrti.

Neméně dramatické byly i osudy Dagmařina rukopisu. K deníku se autorka vrátila až koncem 60. let, kdy už byla známá jako novinářka a autorka básní. Deník přepsala do souvislého textu a doplnila jej básněmi. Bohužel i přes doporučení spisovatele Oty Pavla nebyla kniha v Československu vydána. V tisku vyšla v 70. letech pouze ukázka z knihy a jedna část textu ve formě povídky byly zveřejněná v novinách v NDR. Shodou okolností si povídku přečetla i světoznámá nizozemská spisovatelka knížek pro děti Miep Diekmannová, která Dagmar Hilarové navrhla, že by její příběh mohl být zpracován v nizozemštině. Kniha byla vydána spoluautorsky (s podílem autorství půl na půl) v roce 1980. Dagmar Hilarová však text smlouvy v holandském originále podepsala, aniž by přesně znala její obsah. Autorkám v ní byl sice přiznán rovnocenný podíl, ale jako výhradní autorka prozaického textu byla uvedena Miep Diekmannová, která prý text vytvořila na základě Dagmařiných útržkovitých vzpomínek a překladem tehdy existujících básní. Přitom však měla k dispozici kompletní překlad 117 stránek originálního českého textu, což však oficiálně popřela.

Kniha „Ich heb geen naam“ (Nemám žádné jméno) se hned po vydání stala v Nizozemí bestsellerem a později získala tři prestižní ceny. Dagmar Hilarová zjistila, že knihu tvoří z 90 % její vlastní text a začala bojovat za svá autorská práva. Kniha vyšla i NSR a NDR, ale na jejím titulu bylo uvedeno již jen jméno Miep Diekmannové. Dagmar se zpětně dozvídala nejen o některých vydáních, ale i o cenách, které byly knize uděleny. Navíc jí nebyly vyplaceny ani autorské podíly. Boj za autorská práva Dagmar Hilarová, ačkoliv měla originál rukopisu a svědectví Jiřího a Oty Pavla, sama vzdala.

Až po letech nachází Dagmařin syn Evžen Hilar v rodinných dokumentech matčin testament, v němž si přála, aby kniha vyšla v její zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Píše na různé autorské svazy, ministerstvo kultury a další instituce, ale marně. V roce 2009 se obrací na Český rozhlas v naději, že se případ dostane na veřejnost, což se také stalo. Díky dokumentaristům Danu Moravcovi a Bronislavě Janečkové, novinářce Reflexu Haně Benešové a nakladatelství Fragment byl testament Dagmar Hilarové naplněn.

O autorce: Dagmar Hilarová, narozená 26. března 1928 v Praze, byla česká spisovatelka a básnířka. V letech 1943 až 1945 byla internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ knihy „Nemám žádné jméno“. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Psala verše, povídky, aforismy, epigramy, knížky pro děti. V pražské literární kavárně Viola byla uvedena pásma její poezie. Její básně byly recitovány v Umělecké besedě v Praze. Spolupracovala s Československým rozhlasem. Zemřela 1. července 1996 v Praze.