Reiner Martin, Ing. arch. (* Kispest, Maďarsko † 13. 4. 1973 Šemanovice), projektant, sochař. Vystudoval České vysoké učení technické a pracoval jako samostatný projektant obytných domů. Vzhledem k svému židovskému původu žil za války v poloilegalitě. Své dílo rozvinul až v poválečných letech minulého století, kdy nalezl své druhé sídlo v Šemanovicích na Kokořínsku, kde je také pochován (stejně jako malíř Alois Fišárek). Sochařské práce realizoval ve dřevě a kameni, převládají komorní plastiky s ženskými motivy. Některé jeho práce jsou i na Mělnicku (Jestřebice, Vysoká). Zastoupen je v několika světových galeriích (Los Angeles, Melbourne, Berlín), vystavoval v mnoha evropských zemích.
Černohorský Samuel (* 1648 Mšeno u Mělníka † 20. 10. 1726 Nymburk), kantor a varhaník. Byl zakladatel významného hudebního rodu. Pro mšenský kostel sepsal rorátní knihu. Působil v Sezemicích, Nymburku a Dobrovicích.
Čermák Filip, pseudonym Tuchoměřický (* 7. 5. 1798 Tuchoměřice u Kladna † 16. 7. 1877 Liběchov), farář. Působil v Medonosích, poté děkan v Liběchově, blízký přítel Františka Palackého, s nímž zakládal v roce 1861 spolek Svatobor (který dodnes mj. podporuje nadějné autory za původní česká díla, uctívá památku zesnulých českých spisovatelů, atd.). Pracoval 37 let jako vychovatel u majitele zámku Antonína Veitha v Liběchově. Udržoval zde národní vědomí a podporoval rozvoj českého jazyka. Za ním sem jezdilo mnoho tehdejších spisovatelů a malířů. Stal se též mecenášem a pro „účely literární“ odkázal 10 000 zlatých a tři vkladní knížky, na nichž bylo dalších 6655 zlatých. Je mj. autorem vzpomínkové básně na Antonína Veitha a statě O pěstování vína v Čechách. Je pochován na hřbitově v Liběchově.
Šípal Zdeněk (* 29. 6. 1919 Živonín † 2003 Phoenix Arizona, USA), rolník, politický vězeň, exulant. Pocházel ze třistaletého živonínského rodu, a přestože byl vzorným hospodářem, pro komunisty však byl třídní nepřítel a kulak, odsouzený v roce 1952. Pracoval v tzv. táborech nucených prací (TNP) v Ústí nad Labem, v uranových dolech v Jáchymově a kamenolomu v Litoměřicích. I po jeho propuštění byla celá rodina nadále diskriminována a přinucena k emigraci po roce 1968 do USA. Ve Phoenixu se živil jako řemeslník. Po Listopadu 1989 se rozhodoval vrátit se na rodný grunt, z něhož však zbyly pouze ruiny. Dočkal se soudní rehabilitace a částečné restituce. Zemřel v USA.
Mrkvička Jan Václav (* 24. 4. 1856 Vidim † 16. 5. 1938 Praha), výtvarný umělec. Od dětství prokazoval kreslířské a malířské nadání, studoval na akademiích v Praze a Mnichově. V roce 1861 na čtyři desítky let odejel do Bulharska, kde začínal jako profesor kreslení na gymnáziu v Plovdivu, v letech 1896 – 1908 založil a vedl v Sofii první profesionální vzdělávací ústav výtvarného umění, ze kterého se stala Umělecká akademie, jejímž ředitelem byl 23 let. Je považován za otce bulharského novodobého malířství, svými ikonami vyzdobil několik pravoslavných chrámů v Bulharsku, podílel se na ustavení bulharského Sdružení umělců a založení prvního sofijského výtvarného časopisu Umění. Jeho přítelem v Bulharsku byl Jaroslav Věšín (1860 – 1915), tvůrce převážně monumentálních pláten. Do Prahy se vrátil v roce 1921, spolupracoval s Alfonsem Muchou (1860 – 1939) a založili Čs.–bulharskou vzájemnost v Praze. Byl vyhledávaný portrétista a získal četná mezinárodní uznání. Krutě ho zasáhla tragická smrt jediného syna – vojáka, který zahynul v boji za udržení bulharské svobody. Zabýval se také filozofií, vydal několik básnických sbírek, proslavil se i jako ilustrátor knih. V roce 1937 měl v Praze úspěšnou celoživotní výstavu.
Převzato z publikace Kdo je a kdo byl kdo od M. Sígla