Zpověď první české lékařky MUDr. Anny Bayerové z Vojtěchova

Dokončení z minulého čísla
Vždyť ženy spávaly v denním oděvu, nemyly se, kouřily a pily, novorozeňata nekoupaly, nýbrž polévaly studenou vodou a krmily je mastnou stravou. Většina dětí tu umírala do dvou let. Avšak když se mi podařilo získat důvěru pacientek, začal mě šikanovat můj nadřízený, místní lékař-macho, a to jsem odmítla snášet. To víte, tvrdá palice…

Čili kde jste naplno uplatnila své medicínské vědomosti?
Na mnoha místech, ale jestli to mám říct natvrdo, tak dlouhodobě a se vší svou kvalifikací nikde. Působila jsem na řadě míst ve Švýcarsku, třeba jako terénní doktorka v Alpách, asistovala jsem v plicním, pak vodoléčebném sanatoriu, byla jsem lékařkou v dívčím ústavu, osvojila jsem si speciální masáže v Baden Badenu, sloužila jsem v Drážďanech i Lipsku, dokonce jsem jeden čas v Anglii pečovala o choromyslnou bohatou šlechtičnu. Leckde jsem ovšem pro mužské kolegy zůstávala tou podivínkou a černou ovcí, co nějakým zázrakem dokázala vystudovat medicínu. Ale jestli se mne ptáte na dlouhodobou lékařskou kariéru, otevřeně říkám, že mi ji osud nedopřál.

Když jste mi po vaší kolegyni Bráfové vzkazovala, že mne přijmete, pochvalovala si milostivá paní, jak jste prý konečně spokojená.
Ano, jsem. Člověk se naučí slevovat. Už léta žiji v Praze. Ve svých sedmapadesáti jsem se vrátila natrvalo. Už bez iluzí, zato se steskem celoživotní vlastenky, Češky. Nejdřív mi tu umožnili učit němčinu na průmyslovce – paradox, viďte! Ale pak mi dámy z ženských spolků v čele s Eliškou Krásnohorskou vyškemraly na tom milém rakouském šimlovi, že mi byla udělena výjimka, vlastně nostrifikace lékařského diplomu ze Švýcarska, a to výhradně a s omezením pro pedagogické účely. Mohla jsem tedy od roku 1915 učit hygienu, prevenci a zdravotnickou osvětu na dívčích středních školách včetně průmyslovek. Což mě bavilo a baví. Stará bába udržuje kontakt s mládím a to ji osvěžuje. V současnosti už mám jen pár hodin týdně, ale bohudíky za ně. A víte, z čeho cítím největší zadostiučinění? Že jsem jako první jaksi rozkopla bránu univerzit pro česká děvčata. Doufám, že vaše generační kolegyně už žádné feministické bolesti nezažívají. Nám kázali o rovnoprávnosti a občanství, rovnoprávnými občankami jsme však nebyly v ničem. Leda odvozeně, skrze své manžely a pány. A propos, kolikpak dívek studuje vysoké školy?

Řekl bych, že jich je přibližně stejně jako chlapců. A třeba na pedagogické fakultě tvoří převážnou většinu.
Takže žádné problémy a konflikty? Žádné rozčílené feministky?

Nějaká manka existují vždycky. Ale mužští už doktorky berou a svléknou se před nimi v ordinaci už beze studu a ponížení.


Petr Hořejš (* 7. září 1938, Bratislava) je český publicista, scénárista, spisovatel, mj. autor zatím dvanácti dílů historického cyklu (od roku 1979) Toulky českou minulostí. Vystudoval FF UK v Praze, katedru novinářství, absolvoval v roce 1961 v ročníku s Vladimírem Jiránkem, Přemkem Podlahou a Jiřím Hanákem. Do roku 1970 se živil jako redaktor a nakladatelský pracovník. Poté, co upadl v nemilost tehdejší politické vlády, psal pod pseudonymy (Petr Hora, Péťa Vařič a Péťa Rodič) novinářské sloupky a zároveň pracoval jako čerpač a měřič vodních zdrojů. V letech 1990–1991 byl ředitelem nakladatelství Albatros, 1991–1994 redaktorem Mladého světa, nyní má svobodné povolání. V sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval s Prázdninovou školou Lipnice. Je autorem metodické příručky „Prázdniny se šlehačkou“ (Mladá fronta, Praha 1984). Do svého volného času stále zařazuje kontakty s Prázdninovou školou Lipnice a je zakládajícím členem Lipnického stipendijního fondu. Je též spoluzakladatelem nadace Pangea. Fiktivní rozhovor Petra Hory – Hořejše s Annou Bayerovou otiskujeme s laskavým svolením autora.