Mutatur mores hominum, mutatur et ordo rerum.
Mění se mravy lidí, mění se i řád věcí.
Adalbero z Laonu (977–1030)
Když český výtvarník David Černý natřel 28. února 1991 známý smíchovský tank č. 23 růžovou barvou, vyvolalo to skandál. Česká společnost se sice zbavila nenáviděné totality, její totemy však natolik ovládaly tělesné pudy většiny lidí, že nebyli schopni do svých emotivních projevů zapojit rozum, ba právě naopak, rozum byl cíleně upozaďován, aby emotivní pudovost nemohla být konfrontována s probíhající progresí. Dnes se můžeme s růžovým tankem setkat hned za vrátnicí vojenského muzea v Lešanech. Patří mezi nejfotografovanější objekty v areálu. Je prost všech pocitů jaké vyvolává násilí, teror, válka, svojí růžovou navozuje spíše symboliku uvolnění a klidu. A to již po dvaceti letech. Za dalších dvacet let se růžový tank propadne do hlubin hieroglyfického zapomnění, neboť jeho vztah k totalitě se vytratí. Naplní se tak výrok Adalbera z Laonu. David Černý se do českých uměleckých skandálů zapsal ještě několikrát, například plastikou sv. Václava na břiše mrtvého koně. Sám umělec komentuje podobnou tvorbu slovy: „Groteskní nadsázka a mystifikace patří ke znakům české kultury a vytváření falešných identit je jednou ze strategií současného umění.“ Černého plastiky zdobí dnes městská centra po celém světě.
Tento způsob uměleckého uvažování ale David Černý nevymyslil. Je znám již od 70. let 20. století pod názvem Street Art. Jedná se hlavně o vědomé zasahování do veřejného prostoru s cílem reagovat pomocí uměleckých záměrů na moderní nemoci globalizovaného lidstva, jako je konzumnost, povrchnost, otupělost, všednost, stádovost, pokrytectví, to vše přikrmované oficiálním mediálním tlakem. V reakcích na tyto zásahy se pak nejlépe pozná, jak kdo je těmito tlaky zasažen, a jak kdo dovede vnímat sám sebe jako prvotní součást prostoru, nikoliv naopak.
S obavami jsem sdílel záměr výtvarníků ZUŠ Mšeno, vytvořit Street Artový projekt ve Mšeně, pomocí barokního sousoší na náměstí. Vzpomněl jsem si na členky ruské skupiny Pussy Riot, které si rozbalily své rockové nádobíčko v moskevské katedrále Krista Spasitele a dneska za to sedí v kriminále. Je k nevíře, že 47 procent Rusů považuje trest 7 let za adekvátní. Prý zhanobily, znesvětily, zneuctily… jiné totemy. K jak velké degradaci lidství musí docházet ve státě, v němž lidé uvažují takto? Po celém světě se pak zvedla vlna odporu vůči této degradaci. Pod protestní manifest se podepsal Paul McCartney, Madonna a mnohé další osobnosti světové kultury. Protestovalo se také v Česku, především mladí lidé se scházeli před ruským velvyslanectvím v Praze a dožadovali se upřednostnění rozumu nad pudy…, marně. Na druhou stranu mě utěšovalo vědomí, že na jaře 2011 zahájilo Biskupské gymnázium v Brně velkou akci. Svou křesťanskou orientaci a tradiční napojení na katolickou církev doplnilo od Velikonoc 2011 o nový studijní obor Street Art, graffiti a hiphopová kultura. „Někoho to může překvapit, ale propojení Street Artu a křesťanství je naprosto logické,“ vysvětloval ředitel školy Karel Mikula. „Křesťanství má silnou tradici angažovaného působení ve veřejném prostoru. Zkuste dnes dostat problémové mladé lidi do kostela, vysmějou se vám. Tak jdeme my za nimi, na ulici.“
Netrpělivě jsem tedy očekával reakci na výtvarný projekt ve Mšeně, jenž měl na dva dny obohatit celosvětové snažení o vítězství tolerance a humanity nad tmářstvím a pokrytectvím. V úterý 4. prosince jsem v půl dvanácté přijel do Mšena, abych si umělecké dílo nafotil do katalogu, jenž je celosvětově obohacován a přispívá ke kulturní informovanosti jako barometr obecného vnímání současnosti současným člověkem. (V tomto katalogu najdeme lidi tmářské, „upalující“ za názor, že se Země točí, stejně jako lidi osvícené, „tolerující“ názor, že Země je placka.) Street Artová kreace na barokním sousoší pod názvem Bý(í)ti Baroko předčila moje očekávání. Citovost a vtip, s jakým výtvarníci zahalili málo srozumitelnou a šedivou barokní plastiku do barevné šály, kterou za tím účelem vytvořily klientky Domova seniorů ve Mšeně, byl prostě jedinečný. Jako by obvaz, ošetřující rány svatého Šebestiána, ze kterých trčí šípy barbarů, ještě více podtrhoval světcovu bolest, zjevovaly se mi scény ze života El Cida, jenž podobně proklát byl podobně ošetřen. Atmosféru tématicky dokreslil něžně se snášející sníh. Vznikla tak jedinečná podívaná, jež myšlenkově spojila mravy a věci lidí včerejších, s mravy a věcmi lidí zítřejších, abych použil paralelu s citátem Adalbera z Laonu v úvodu. Kde na této trase zůstává člověk dnešní, si musí zodpovědět každý sám, podle svého rozumu. Když jsem se dověděl, že uměleckou akci podpořil starosta města, ale i další inteligentní lidé, bylo mi jasné, že moje počáteční obavy byly liché, že město, v němž působím, v němž učím děti vnímat svět jako prostředí pro šest miliard názorů, neleží v Rusku. Jsem rád, že tito výtvarníci, kteří mají uměleckou odvahu vstoupit do rizikového projektu, jsou moji kolegové v ZUŠ Mšeno. Fotodokumentace je na www.zusmseno.cz
PhDr. Josef Šebesta, Ph.D.