VojtěchovHistorická listina z roku 1352 - více v kapitole HistorieOsvětlení nám. MíruSedlec

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2019 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Historie výstavby kanalizace ve Mšeně


Městské zastupitelstvo o vybudování kanalizace rozhodlo na podzim 1939. V dubnu 1940 vykonal zemský úřad v Praze „územní přehlídku“ ve Mšeně a ve své zprávě konstatoval, že město musí v souvislosti s chystanou rekonstrukcí průtahů okresních silnic naprojektovat kanalizaci pro celé město, i pro ještě nezastavěné rozvojové oblasti dle územního plánu (zejména oblast kolem školy).

Projektovat se začalo ihned poté, neboť rekonstrukce průtahů okresních (dnes krajských) silnic přes město měla proběhnout dle rozhodnutí Ministerstva veřejných prací v témže roce. Projekt na kanalizaci byl zadán firmě Ing. Dr. Josef Bureš z Prahy XII a ta jej dodala v červenci 1940. Stoková síť byla rozdělena na 3 oblasti – kmenová stoka Mělnickou a Karlovou ulicí do Hlovce a odbočky z přilehlých ulic, dále rozvojová oblast kolem školy a třetí oblast kolem jatek, kde bylo nutné naprojektovat přečerpávací stanici. Na konci stokové sítě byla naplánována mechanická čistírna skládající se z lapače písku a vyhnívací komory systém Kremer-Imhoff. Hlavní stoky měly být ze železobetonových rour, boční stoky a domovní přípojky z kameniny. Celkem projekt obsahoval 12,5 km stok, 177 revizních šachet, 379 uličních vpustí, 1 přečerpávací stanici a jednu čistírnu. Rozpočet byl ve výši 6 mil. Kčs, přičemž čisté vlastní jmění města (aktiva po odečtení pasiv) činilo kolem 2 mil. Kčs (což byla i přibližná hodnota městských lesů). Pasiva tvořila zejména dluhová služba úvěrů z výstavby školy a skupinového vodovodu. Město zároveň stavělo jatka a také se muselo zavázat přispět 10 % na rekonstrukci průtahů. V tu dobu mělo město 370 domů a 2300 obyvatel.

Po nutném schvalovacím procesu bylo ústředními orgány rozhodnuto, že město musí kanalizaci pod průtahy vybudovat do konce roku 1940, aby po slehnutí zásypů přes zimu mohly být vybudovány kamenobetonové vozovky. Na opravu vozovek byla již předtím vybrána firma Josef Kraus, Kanina – Důl, jejíž zástupci souhlasili s odložením prací na jaro 1941, s podmínkou úhrady již nakoupených žulových odseků. Tuto dohodu starosta města Karel Beran podepsal a slíbil, že město dotčené úseky kanalizace do konce roku 1940 postaví. Zároveň městská rada vyzvala všechny vlastníky domů ležících u průtahů, aby si vyměnili na vlastní náklad vodovodní přípojky ke svým domům (železné za litinové), neboť po rekostrukci průtahů nebude možno do vozovek zasahovat. Začaly stavební práce na I. etapě.

V září 1940 ministerstvo zemědělství a Zemský úřad v Praze stavbu schválily s tím, že bude městem provedena na vlastní náklad a že povolením v žádném případě městu nevzniká právní nárok na zemský příspěvek na stavbu. Mezitím město již v srpnu objednalo dodání železobetonových trub systému  VIANINI u pražské a. s. Lanna. Po dalších jednáních město požádalo v lednu 1941 vodoprávní úřad o povolení projektu, který byl s drobnými úpravami povolen. Zásadní podmínkou bylo, že žádné odpadní vody nebudou do systému vypuštěny, dokud nebude postavena čistírna. Lhůta pro výstavbu byla určena do roku 1945.

V únoru 1941 začalo město vybírat zálohu na výstavbu přípojek od vlastníků domů ve výši 600 Kčs.  Dne 5. března byla stavba ve vodoprávním řízení povolena, kromě oblasti kolem jatek, kde bylo požadováno přepracování projektu. Koncem března se konalo ve Mšeně „technicko-hospodářské přezkoušení“ projektu, při kterém komise navrhla pro oblast III (okolí jatek) vybudovat smostatnou čistírnu.

V květnu 1941 Zemským úřadem v Praze odsouhlasena dotace (příspěvek) na stavbu ve výši 20 % nákladů, tj. ve výši 440.000 Kčs, s tím, že se předpokládá také příspěvek od ministerstva zemědělství. Zároveň úřad stanovil řadu podmínek, kromě obvyklých účetních a kontrolních, mj. i podmínku, že město nesmí na stavbě zaměstnávat osoby „neárijského původu“. V červnu starosta urguje vlastníky domů v Karlově ulici, aby urychleně dodali plány svých budoucích kanalizačních přípojek, jinak je bude muset pořídit město a náklady vymáhat na vlastnících. Dne 22. července oznámilo ministerstvo zdravotnictví, že poskytne na stavbu příspěvek ve výši 5 % skutečných nákladů, nejvýše však 110.000 Kčs.

Mezitím však válečná doba přinesla mnohá omezení - mj. zákaz nových staveb, neboť se nedostávalo materiálu pro válečné potřeby a výrobní kapacity byly soustředěny na dodávky pro německou armádu. Město oznámilo, že stavba je již rozestavěna (stejně tak stavba městských jatek) a požádalo o povolení pokračovat. Povolení výjimky ze zákazu staveb od ministerstva sociální a zdravotní správy přišlo v červenci téhož roku po souhlasu říšského protektora s tím, že nezakládá právo na přidělení pracovních sil, na příděl pohoných hmot, ani na přidělení železničních vagónů. Počátkem září ujišťuje starosta centrální orgány, že kanalizace pod průtahy bude do konce roku 1941 hotova, i když stavba začala již citelně pociťovat nedostatek materiálu. Již v srpnu město žádalo ministerstvo veřejných prací o příděly cementu. Mezitím muselo město ministerstvu vnitra doložit svou budoucí poplatkovou politiku za užívání stok a po kritice ji následně muselo opravit a vypustit výjimky z poplatku. Po nedostatku cementu začal být pociťován i nedostatek železa a město soustředilo všechny síly alepoň na dokončení kmenové stoky (Mělnická-Karlova-Hlovec) s odbočkou ke kostelu. Kromě kritické situace s materiálem stavbu ovlivnil i fakt, že po červnovém otevření východní fronty (napadení SSSR Německem) již nebylo možno obstarat vagóny na přepravu materiálu.

Po ministerské kontrole počátkem října 1941, bylo konstatováno, že kmenová stoka pod průtahem Mělnickou a Karlovou ulicí bude již brzy dokončena, že práce jdou dobře a dosud bylo postaveno 1 189 m stok nákladem necelého jednoho milionu korun. Všem bylo v tu chvíli jasné, že další materiál se v blízké budoucnosti sehnat nepodaří, a proto bylo rozhodnuto, že ze zbývajícího materiálu se provede odbočka do Husovy ulice, aby se odlehčilo neupravené vodoteči z Husovy do Karlovy, a dále napojení Komenského ulice, namísto plánované větve od kostela do Karlovy ulice. Kontrolní komise vzhledem k nepřehledné válečné situaci upustila od porovnávání reálných nákladů stavby s rozpočtem (!). Stále pokračovala korespondence s ministerstvem vnitra ohledně budoucí poplatkové politice (stočné).

V lednu 1942 rozhodlo i ministerstvo zemědělství o svém příspěvku na I. etapu stavby ve výši 20 % skutečných nákladů, max. však ve výši 440 000 Kčs. Další doklady z tohoto roku jsou již v němčině – vyplývá z nich, že došlo k částečné kolaudaci díla I. etapy, ke kontrole nákladů stavby a díky tomu, že bylo vše v pořádku, přiznalo ministerstvo vnitra městu v březnu 1943 navýšení příspěvku ministerstva zdravotnictví na 10 % nákladů I. etapy, maximálně však 220 000 K. V tu dobu bylo prostavěno 1,313 mil. K. Zároveň ministerská kontrola žádala, aby přednostně byla v další etapě postavena řádná čisticí stanice. V září 1943 rada města schválila pravidla na vybírání stočného. (Na téže schůzi rady byla mj. stanovena cena za jedno bubnování městským bubeníkem na 32 stanovištích na K 20,-, cena platná i pro soukromé bubnování, při spojení s městským – K 10,-).

Obnovu stavby začal řešit MNV Mšeno koncem roku 1945 v souvislosti s tím, že město dostalo k dispozici na práci 70 válečných zajatců. Dne 26. 1. 1946 vydalo ministerstvo dopravy výjimku ze zákazu staveb na další etapu v rozpočtové částce 230 000 Kčs a přidělilo městu cement (12 t). Byly započaty práce na připojení ulice Masarykovy a Pivovarské. V březnu přišla první dodávka železobetonových rour a sháněl se přídělový lístek na železo na výrobu mříží. Počátkem dubna 1946 město vybralo zálohy na výstavbu přípojek v Masarykově ulici – po 600 Kčs z nemovitosti. V průběhu dubna bylo rozhodnuto postavit stoku v ulici Na Skaličkách.

Dne 16. 5. se konal velký kontrolní den stavby, jehož předmětem byla celková revize projektu a stanovení programu pokračování stavby. Bylo dohodnuto, že v roce 1946 se postaví zhruba další kilometr stok a čistící stanice v odhadovaném nákladu 550 000 Kčs, z čehož město uhradí 400 tis. z vlastních zdrojů a zbytek z dotačních. V květnu město muselo začít řešit výkupy pozemků pod již postavenou kanalizací, což bývalé vedení města neučinilo, a dále výkup pozemku pro čistírnu. Zemský národní výbor v Praze opět apeluje, že záchody a žumpy nesmějí být do stok zapojeny před dokončením čistírny.  V květnu dále MNV provedl celkové vyúčtování dosavadní stavby a požádal ZNV o 50% dotaci nákladů uhrazených z městských prostředků. Souběžně proběhlo vyúčtování stavby městské cihelny. V té době hospodařil MNV kromě běžného rozpočtu také s 3 účelovými fondy – fondem na opravu silnic, fondem kanalizace a fondem městských lázní, z nichž první dva byly založeny z konfiskovaného německého majetku a třetí z dotace bývalého protektorátního ministerstva zdravotnictví. V podrobném vyúčtování stavby je kromě položek na roury apod. mnoho od místních živnostníků – za dopravu, řezivo, ostření nástrojů, ale i za boty pro zajatce, z čehož vyplývá, že zajatci pracovali na stavbě již v roce 1942.

Archivní spis končí žádostmi MNV k ZNV o vyplacení subvence na prostavěné práce ve výši cca 700 tis. Kčs v prosinci 1946.

Další rozvoj kanalizační sítě nastal v 70. letech minulého století, kdy byly v „Akci Z“ vybudovány chybějící stoky v některých bočních ulicích (Přemyslova, Žižkova, Jezerní, Cinibulkova aj.). Další rozšíření pak přišlo koncem století v 80. a 90. letech – Hlovecká, Romanovská, Zahradní. Zásadní akcí bylo rozšíření stokové sítě a vybudování nové ČOV po roce 2000.

Za minulého režimu byly kanalizace a vodovody sloučeny do okresních vodohospodářských podniků, které byly v 90. letech minulého století převedeny na akciové společnosti. Tak došlo k tomu, že většina vodohospodářského majetku měst a obcí je v těchto společnostech. Obce dostaly akcie podle výše jejich bývalého majetku. Bohužel je však některé v rámci privatizačních akcí počátkem tohoto století prodaly, což je i případ našeho města. Zůstalo nám jen několik desítek kusů akcií, náš vliv na chod akciové společnosti Vodárny Kladno - Mělník je tedy mizivý. Vodohospodářskou infrastrukturu ve vlastnictví této společnosti provozuje na základě tzv. provozovatelského modelu společnost Středočeské vodárny, a. s. z koncernu Veolia.

Ve Mšeně je v majetku VKM veškerá vodovodní infrastruktura a část kanalizace o délce 2,3 km, městu patří stoková síť o délce cca 3,8 km a čistírna odpadních vod. V současné době připravujeme další rozšíření stokové sítě – v ulici Nádražní a přilehlé části Boleslavské a dále odkanalizování Sedlce a jeho připojení přivaděčem na stokovou síť města. Na tuto akci jsme podali grantovou žádost a napjatě očekáváme její výsledek. Pokud by žádost o evropské peníze vyšla, pravděpodobně bychom museli nově řešit provozování celého kanalizačního systému. Z archivních materiálů zpracoval

Martin Mach, starosta města