Klika, kostel sv. MartinaMěstské lázně po sezóněMěstské lázně - koupalištěHistorická listina z roku 1352 - více v kapitole Historie

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2020 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Kdo neskáče, není Čech!


Otázka současných dnů: Jaký stát a jaká státnost?

Ve své třídě sólového zpěvu v Základní umělecké škole Mšeno mám 19 studentů, 18 děvčat a jednoho chlapce. To je celkem slušný empirický vzorek na tak malý a poměrně izolovaný region. Všichni tito studenti jsou neobyčejně vnímaví a sociálně pokročilí, což je pochopitelné. Jejich umělecké nadání, bez něhož by nemohli zvládnout talentové zkoušky na naši školu, jim umožňuje pestřejší vidění světa. S mnohými z nich se pak mohu bavit spíše jako s partnery než s žáky.

Občas tedy stočím hovor k událostem, jež z naší každodenní všednosti nějak vybočují, jež navazují na dávné české tradice, spojené s kulturním vnímáním českého elementu vprostřed Evropy. Jedná se například o Den obnovy českého státu (vždy 1. ledna), o Den české státnosti (28. září), o Den vzniku samostatné československé republiky (28. října). Když k tomu připočítáme státní svátky na Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (5. července), na Den upálení Mistra Jana Husa (6. července), je o čem mluvit, k čemu směřovat případný písňový repertoár.

Především je ale dost příležitostí opustit hranice všednosti a vypravit se – alespoň v myšlenkách – do dávných časů, v nichž se utvářelo to, co dnes bereme jako nudnou samozřejmost: český národ a český stát.     

Za dva roky svého působení ve Mšeně jsem pak oprávněn na základě těchto rozhovorů konstatovat, že můj empirický vzorek se ve vypsaných svátcích, a tedy dějinných momentech svého národa neorientuje. A už vůbec není schopen vnímat jakousi tajemnou státnost, natož ji slovně popsat, definovat. Politologický slovník říká, že státnost je tíhnutí občanů ke státu, jakožto ke svému. Je však tento stát opravdu náš? Vnímáme jej takto my dospělí natolik, abychom jej přesvědčivě zpřístupnili dětem? Vnímáme jej takto, když naši političtí představitelé z nezjistitelně velké části lžou a kradou, když ekonomická základna je v krachu, když servis, za který platíme svými daněmi, v podobě bezpečného, kulturního a zdravého života, se hroutí?

Podle J. G. Herdera musíme vnímat národ prostřednictvím třech základních kategorií: podle úcty k národnímu jazyku, k národní historii a k národní písni. Žel, ani jeden z těchto tří pilířů české státnosti nedrží pevně, spíše by potřebovaly prohlédnout statikem, zda nehrozí jejich zborcení.

Náš národní jazyk je deformován, kde se dá, čítankami pro první stupeň základních škol počínaje. „Básníci“, kteří do slabikářů a čítanek vkládají veršovánky typu Co to roste na poli? Lán zelených fazolí. A na louce tralala vykukuje fiala, neumějí česky (nehledě na to, že neroste lán, nýbrž fazole). Nic jim neříká česká deklamace a metrum jazyka. Pokud děti začnou příslušnou básničku rytmizovat, což je typický dětský projev, přenesou důraz na druhou nebo třetí slabiku, a tím poruší deklamaci prostého trochejského rytmu a začnou mluvit jako východní kočovníci, kteří se trochu naučili česky. Vím, o čem mluvím, občas si nechám nějakou básničku zarecitovat, s cílem napsat na ni melodii a zpívat ji.

O české národní historii jsem už mluvil. Stala se nesrozumitelnou vprostřed pokynů úředníků z Bruselu a generálů z NATO. A to, kam se dostala česká národní píseň, dovedu posoudit asi nejlépe. Lidová píseň je nedílnou součástí výuky klasického zpěvu, především při práci s vokály (samohláskami). A jak učit děvče, které chce zpívat jen anglicky? Navíc ještě písničky, které hulákají u kolotočů, v supermarketech a jinde.    

Zdá se tedy, že jsme jen pokřikující bandou hokejových fanoušků, kteří svoje češství projevují tím, že skáčou. Občané jsme jen tím, že platíme daně a snažíme se tu a tam ctít zákon, protože se bojíme trestu za jeho nedodržení. To je asi vše, čím tíhneme k tomuto státu. 

Přeháním, samozřejmě! Jen by mě zajímalo, jak bychom odpověděli na otázku některé z agentur pro výzkum veřejného mínění: Jaký je náš národní cíl pro dalších padesát let? V 19. století se tento cíl často proměňoval, například: český jazyk (Jungmann), český národ (Palacký), česká hudba (Smetana), zastoupení v říšském parlamentu, zrovnoprávnění češtiny s němčinou, korunovace českého krále, rovnoprávné postavení českých zemí v habsburské říši a další.

Blíží se státní svátek 28. října. Nad českými zeměmi budou znít fanfáry, vybraní jedinci dostanou z rukou prezidenta republiky medaile s dovětkem „Zasloužil se o stát“, na úředních budovách, školách i jinde budou vlát státní vlajky, učení kmeti se sejdou v pantheonu Národního muzea, Národní divadlo uvede Smetanovu operu Libuše. Je tedy k čemu tíhnout. Záleží na každém, jak se v tom zorientuje.

PhDr. Josef Šebesta, Ph.D.