Voda v ohrožení

Těžba uhlí na Mělnicku není šťastný nápad, říká geolog Doc. RNDr. Stanislav Opluštil, Ph. D.

V posledních měsících se velmi často hovoří o záměrech zahájit na Mělnicku a Mladoboleslavsku těžbu černého uhlí technologií podzemního zplyňování. Na celé záležitosti je nejvíce překvapivé, že by se tato těžba uskutečnila v oblasti, která je zásobárnou pitné vody pro Prahu a Středočeský kraj.

Starostům více než padesáti obcí na Mělnicku a Mladoboleslavsku nahání strach záměr australské společnosti Wildhorse Energy. Ta chce totiž na území obou regionů těžit černé uhlí, navíc novou, netradiční metodou podzemního zplyňování, kterou na území Evropy ještě nikdo nepoužil. Zástupci měst a vesnic jsou ale proti. Svůj nesouhlas vyjádřili na společném setkání v Byšicích, kam dorazili i představitelé těžební společnosti. Firma už požádala ministerstvo životního prostředí o stanovení průzkumného území na rozloze zhruba čtyři sta kilometrů čtverečních.
A obce by k tomu podle ministerstva měly zaujmout své stanovisko. Už teď je jasné, že kladné nebude. Starostové obcí, kterých se v Byšicích sešlo skoro třicet, se obávají, že by průzkumné vrty a následná těžba uhlí v hloubce šest set až tisíc metrů mohly poničit zásobárny podzemní vody nebo způsobit propady půdy.
Právě voda byla na setkání představitelů obcí a firmy hlavním tématem. „Co se stane, když narazíte na zdroj kvalitní pitné vody, kterých je u nás hodně? Podle mě můžete narušit podloží a vodu kontaminovat,“ řekl na setkání starosta Liběchova Josef Ulman. Geolog Petr Bezuško, který pro Wildhorse Energy zpracovává průzkum, tvrdil, že ke kontaminaci vody dojít nemůže. „V minulých letech se na tomto území průzkumné vrty prováděly a k žádné kontaminaci nedošlo – a samotným průzkumem ani dojít nemůže. V dnešní době jsou navíc už modernější technologie,“ pokusil se obavy starostů vyvrátit.

Záměr australské společnosti Wildhorse Energy těžit na Mělnicku uhlí překvapil i geologa Stanislava Opluštila z Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Co si myslíte o těžbě černého uhlí podzemním zplyňováním?
Podzemní zplyňování uhlí je metoda vhodná pro využití uhelných ložisek, které obvykle nelze ekonomicky či z jiných důvodů dobývat klasickým hornickým způsobem. Nejčastěji pro velkou hloubku nebo malou mocnost uhelné sloje, kdy je dobývání neekonomické, nebo jsou uhelné zásoby vázány takzvaným střetem zájmů, například povrchovou zástavbou, významnými silničními či železničními tahy, jejichž přeložka je nemožná.

Proč se tedy stále upřednostňuje těžba konvenční metodou?
Státy nebo oblasti, kde je dostatek technicky i cenově dostupnějšího uhlovodíkového zemního plynu, například Rusko, Holandsko nebo Norsko, nebo mají možnost si tento plyn levně koupit, dávají přednost těmto obvykle levnějším klasickým zdrojům. To byl i důvod, proč s objevem velkých ložisek zemního plynu v Sovětském svazu, arabských zemích a později i v Severním moři a jejich distribuci do Evropy se pokusy o využití uhlí podzemním zplyňováním v Evropě ukončily. Dělaly se mimochodem i u nás na Chomutovsku někdy v šedesátých letech. V době, kdy se cena plynu výrazně zvýší, se ale tato metoda může stát ekonomicky zajímavou – lze na ní vydělat.

„V malé, hustě zalidněné zemi, jako je ta naše, představuje těžba uhlí podzemním zplyňováním ekologické riziko.“ Doc. RNDr. Stanislav Opluštil, Ph.D.

Dá se tedy říci, že tato doba právě nastala?
Zdá se. Plyn je u nás velmi drahý. Podobně to bylo i s ropou a zemním plynem v Severním moři. Dokud byl dostatek levné ropy na kontinentu, byla těžba z moře neekonomická. Situace se změnila v roce 1973, kdy hlavní světový producent ropy OPEC ceny této suroviny několikanásobně zdražil. Do deseti let se Británie zařadila mezi největší producenty ropy v Evropě i ve světovém měřítku. Prostě je to hodně o penězích. A kvůli nim to firmy dělají. To je podstata podnikání a proti tomu nelze samozřejmě asi nic namítat. Problém je, aby to pro někoho nebyl zisk a pro druhého ztráta.

A k tomu by – předpokládám – mohlo dojít právě u nás.
V malé, hustě zalidněné a zemědělsky intenzivně využívané zemi, jako je ta naše, to představuje ekologické riziko. V zemích, jako je Austrálie či USA, se vždycky najde nějaká řídce osídlená oblast, kde lze metodu aplikovat, pokud se to ekonomicky vyplatí. Osobně však s touto metodou žádné zkušenosti nemám. U nás se používala po vzoru Sovětského svazu v době, než jsem se narodil. V zahraničí jsem se s ní nesetkal. Pravda je, že jsem ji nevyhledával.

Společnost Wildhorse Energy tuto technologii prý využívá v Austrálii a Jižní Africe. Jestliže je tak šetrná k přírodě, jak říkají, proč už dávno není využita v Evropě?
Jedna z příčin je patrně dosud relativně nízká cena plynu na trhu. Tato situace se nastolila někdy v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy došlo k plynofikaci Evropy nebo alespoň vyspělých zemí. Plynu bylo tehdy dost, byl levný, a tak nikoho ani nenapadlo se zabývat výrobou plynu z uhlí, což bylo technicky náročnější, dražší a nemohlo plynu z klasických ložisek konkurovat. Vše fungovalo a funguje dodnes, i když ceny se od té doby několikanásobně zvýšily. Zvýšení už dosahuje úrovně, kdy by se mohlo vyplatit těžit plyn právě podzemním zplyňováním. Je to především otázka peněz. Při podzemním zplyňování musíte ložisko nejen navrtat a plyn čerpat, ale ještě vybudovat zařízení na vhánění oxidantu. Tedy je to dražší. Ačkoli ekonomické zázemí této metody přesně neznám, věřím, že toto je přinejmenším jedním z hlavních důvodů.

Můžete čtenářům jednoduše popsat, jak technologie podzemního zplynování uhlí funguje?
Podmínkou je existence uhelného ložiska neboli sloje v určité hloubce pod povrchem, což bývá obvykle stovky metrů. Podstatou metody je, že se uhelná sloj navrtá hlubinnými vrty z povrchu a zapálí se. K hoření dochází pod zemí, takže se do atmosféry neuvolňují žádné plynné exhalace včetně škodlivin. K zapálení uhlí je potřeba oxidantů – nejčastěji vzduch, vodní pára či kyslík, obvykle směs těchto plynů. Při prohořívání uhlí vzniká směs hořlavých plynů, jako je například oxid uhelnatý, metan nebo vodík, která se jímá a následně komerčně využívá. Technické detaily si firmy obvykle střeží jako své „know how“.

Jaká je tedy technická podstata metody?
Zjednodušeně lze technickou podstatu metody demonstrovat dvojicí vrtů, které jsou v úrovni sloje navzájem propojeny. Propojení se dnes provádí metodou horizontálního vrtání, kdy se vrt postupně odklání od svislice do požadovaného směru. V takto propojených vrtech se jedním z nich – injekčním vrtem – vhání oxidační médium a u tohoto vrtu se uhlí také zapálí. Plyn vznikající termickým rozkladem uhlí, hořením, se pak jímá druhým vrtem. Tímto způsobem je docíleno, že probíhá do určité míry kontrolované hoření směřující od injekčního vrtu k čerpacímu.

Na čem je závislé vlastní složení jímaného plynu?
Složení vzniklého plynu záleží na složení oxidačního média. Ideální je vznik metanu, vzniká ale též vodík a oxid uhelnatý, který je podstatou prudce jedovatého svítiplynu. V praxi se však nepoužívá jen jedna dvojice vrtů, ale celý systém, který se zplyňuje rozsáhlejší plocha najednou. V každém případě existuje mnoho technických variant – podle typu ložiska a vlastností vrstvy uhlí.

Má podle vás podzemní zplyňování uhlí budoucnost?
Za předpokladu, že energie bude málo a bude drahá, to nelze vyloučit. Při rozhodování bude hrát roli především lukrativnost tohoto podnikání a pak i třeba další faktory, jako například ekologické riziko. Těžko ale předvídat. V každém případě je také možné, že se bude uvažovat i o jiných variantách, například klasické hlubinné těžbě.

Myslíte, že je vůbec vhodná doba na to, aby se na Mělnicku začalo těžit uhlí. Pokud to někdy bude nutné, není na to ještě dost času?
Pro australskou firmu je existence poměrně podrobně prozkoumaného a na české poměry poměrně velikého ložiska uhlí mezi Mělníkem a Benátkami v kombinaci se současnou vysokou cenou energie včetně plynu příznivá konstelace. Bývalé Československo investovalo do průzkumu ložiska značné finanční prostředky. Ty by za normálních okolností platila firma. Takto přišla k prozkoumanému ložisku, i když není vyloučeno, že bude potřeba ještě průzkum upřesnit dalšími vrty. V každém případě ale velká část nákladů je již uhrazena. Cena plynu je v Česku velmi vysoká a hlavně jsme závislí na Rusku. Ideální podmínky pro podnikání. Stačí jen začít zplyňovat. Je to samozřejmě trochu zjednodušený pohled. Má své klady i své zápory.

Máte představu o tom, jaké množství uhlí na území Mělnicka leží?
Mezi Mělníkem a Benátkami nad Jizerou leží asi miliarda tun geologických zásob uhlí. Ne všechno toto uhlí je ekonomicky těžitelné, poslední zhodnocení a průzkum ložiska z konce osmdesátých let minulého století počítal s hornickým otevřením. Ekonomické parametry má asi tak polovina zásob a z toho je ještě potřeba odečíst zásoby vázané střetem zájmů, ztráty při těžbě (při hlubinném dobývání se vytěží zhruba 50 až 70 %). Na povrch se tedy dostane jen asi třetina až čtvrtina uhlí. Pro srovnání, Česko v posledních letech těží asi dvanáct až třináct milionů tun černého uhlí ročně, z toho asi šest milionů tun vyvážíme a naopak dva miliony tun dovážíme z Polska, kde je levnější. Pokud by se na Mělnicku čistě teoreticky začalo těžit třeba pět milionů tun ročně, tak by tam zásoby uhlí vystačily na asi padesát až šedesát let. V kladenském revíru se pro srovnání v době jeho největší slávy těžily nejvýše tři miliony tun uhlí ročně.

Má těžba touto metodou nějaké výhody?
Kromě pozitivních stránek podzemního zplyňování – eliminace exhalací do ovzduší, zaměstnání části obyvatel, lze očekávat možné negativní důsledky.

Jaké to jsou?
Při spalování vzniká řada látek jako oxidy síry, dusíku amoniak, sirovodík a také fenoly a benzen, které jsou považovány za karcinogeny. Tyto látky mohou prostřednictvím vrtů, zlomů i póry v horninách prosakovat do zdrojů pitné vody, které jsou v nadloží v sedimentech české křídové pánve a které využívá velká část přilehlých okresů k zásobování vodou. Nejsem hydrogeolog, ale domnívám se, že těžko někdo zaručí, že by k takové kontaminaci někde nemohlo dojít. Aplikaci této metody v uvedené oblasti zejména s ohledem na ochranu podzemních vod nepovažuji, mírně řečeno, za šťastný nápad.

Lidé na Mělnicku mají největší strach z toho, že by případná těžba nenávratně znečistila zásoby velmi kvalitní pitné vody, která by se podle nich mohla dokonce ztratit někde v hlubinách. Těžební společnost ale tvrdí, že k tomu dojít nemůže. Dá se to podle vás takto jednoznačně vyloučit?
Podle mého názoru to nelze zcela vyloučit, ale na to by lépe odpověděl hydrogeolog.

Z mého laického pohledu by se v případě vytěžení uhlí mohla propadat půda. K jak velkým propadům by mohlo dojít?
Po spálení uhlí v podzemí, které má v průměru zhruba dvacet procent popela a uhelná sloj je jeden až čtyři metry mocná, dojde k poklesům povrchu v hodnotách zhruba jeden až dva metry za asi deset let po skončení těžby.

Největší přínos by z těžby měla samozřejmě firma, pro obyvatele regionu by se asi nic nezměnilo, že?
Podle mého spíše laického názoru – opět zdůrazňuji, že detaily metody zmíněné australské firmy neznám – jde o to, že australská firma by zplyňovala ložisko, jehož průzkum z větší části zaplatilo bývalé Československo. A už tehdy šlo o miliardy korun. Zisk by však inkasovala především firma. Cena plynu v Česku by se nejspíše nesnížila, a pokud ano, tak jen minimálně, protože by se jinak tato těžba stala neekonomickou. Dopad pro obyvatele, pokud jde o cenu plynu, by byl nejspíš minimální, pokud vůbec, avšak byly by možné dopady na životní prostředí tak, jak jsem uvedl výše.

Jiří Říha, Mělnický deník

Doc. RNDr. Stanislav Opluštil, Ph.D. vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, obor ložisková geologie. Po tříletém působení jako geolog na Dole Slaný se v roce 1990 vrátil na Přírodovědeckou fakultu, kde se věnuje ložiskové geologii, sedimentologii, stratigrafii a paleontologii včetně ekologie terestrických ekosystémů karbonu. V uvedených specializacích přednáší a publikuje.