Osvětlení nám. MíruVojtěchovOlešnoSedlec

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavebn� spole�nost - �len skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Významné jubileum


Od tragické smrti archeologa Píče uplynulo sto letJosef Ladislav Píč

Josef Ladislav Píč (19. 1. 1847 – 19. 12. 1911)
Český archeolog a historik, vlastenec, otec české prehistorické archeologie, od jehož tragické smrti uplyne 19. prosince právě sto let. Narodil se 19. ledna 1847 v skromné chatě u paty větrného mlýna (za městskou cihelnou), pár kroků od Mšena při silnici na Sedlec. 

„Otec jeho Čeněk, původem z Malé Bělé, byl statný, veselý mlynář, štědrý pan otec, který každé chvíle oči k nebi obracel, zda dá mu potřebné síly pro jeho větrný mlýn – a tím získal velkou znalost meteorologických místních poznatků a dohadů, s kterými se na něho občané mšenští obraceli.“ (Jos. B. Cinibulk)

J. L. Píč chodil do obecné školy ve Mšeně, dále studoval na německém gymnáziu v České Lípě a na Akademickém v Praze. Jeho studijní výsledky byly dosti nevalné a nenaznačovaly, že by byl nějakým velkým přínosem české vědě (maturitu dělal natřikrát kvůli latině a řečtině).  Dále se zapsal na studia na pražské Karlo–Ferdinandově univerzitě, kde na filozofické fakultě studoval dějepis a slovanské vědy. Jeho profesorem byl také Wácslav Wladivoj Tomek, který patřil vedle Palackého k nejvýznamnějším českým historikům.

Po absolvování univerzitních studií složil profesorské zkoušky z dějepisu a zeměpisu. Mezi lety 1872 až 1881 působil jako profesor na gymnáziu v Mladé Boleslavi, v r. 1881 se stal profesorem na gymnáziu v Žitné ulici v Praze, kde se také přátelil s Aloisem Jiráskem. Zároveň v té době začal pracovat jako historik. V roce 1883 obhájil docenturu a v roce 1905 získal profesuru rakouských a slovanských dějin na filozofické fakultě. V roce 1887 se stal redaktorem našeho prvního oborového časopisu Památky archeologické, který vychází dodnes.

J. L. Píč se stal kustodem prehistorické sbírky tehdejšího Českého muzea, dnešního Národního muzea. Tuto sbírku prakticky vytvořil, utřídil a instaloval. Zakrátko patřil mezi nejvlivnější osobnosti Národního muzea a řadu let reprezentoval českou archeologii jako obor. Píč kolem sebe soustředil skupinu vlastenců s nadšením pro archeologii. Tehdy vznikla tzv. „Píčova družina“. Tito lidé, věsměs zámožní, nejrůznějších profesí i původu, mu pomáhali provádět archeologické výzkumy, které poskytly základní materiál nových prehistorických fondů (např. Bylany, Dobřichov, PLatěnice, Stradonice).
Při archeologických výzkumech
Nejvýznamnější publikací J. L. Píče byly třídílné Starožitnosti země české, napsané mezi léty 1899 až1909. Jednotlivé díly Starožitností byly přeloženy do francouzštiny, němčiny a ruštiny. J. L. Píč po vydání 1. dílu Starožitností se svou periodizací a dalšími věcmi narazil na odpor Lubora Niederleho, profesora pražské univerzity, a diskuse mezi nimi posléze vyústila v kontroverzi mezi školami muzejní a univerzitní, která stála Píče mnoho duševních sil. V tisku vypukla velmi bezohledná válka kritik, v níž byli blíže pravdě spíše Píčovi odpůrci. Ovšem další díl Starožitností věnující se oppidu ve Strakonicích, představující kulturu Keltů, kteří žili na území Čech v posledních stoletích před Kristem, bylo oceňováno. Dokonce francouzský archeolog Joseph Déchelett se naučil česky a část knihy přeložil.

Píč poznal téměř celou Evropu, pomáhala mu i jeho schopnost rychle se učit cizí jazyky (němčinu, francouzštinu, ruštinu, dokázal konverzovat rumunsky, polsky, domluvil se s Jihoslovany). Získal mnoho ocenění zahraničních institucí (namátkou Moskva, Kodaň, Petrohrad, Paříž, Kyjev Řím).

Další spor, který se mu stal osudným, bylo hájení pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského.  Píč neváhal navštívit přední evropské paleografy pro potvrzení svého přesvědčení. Ti ale podali vesměs vyhýbavé nebo málo příznivé posudky. Národní muzeum po návratu Píče obvinilo z porušení předpisů při výpůjčce Rukopisu a dovezené posudky odložilo. To společně s útoky domácí odborné veřejnosti, nepochopením smyslu jeho úsilí a celkovým vyčerpáním zřejmě vedlo J. L. Píče k tomu, že se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života.  Dne 19. prosince 1911 se ve svém bytě v Sokolské ulici č. 66 zastřelil.

Byl pochován na vyšehradském Slavíně mezi vynikající buditele, básníky, spisovatele, vědce.

Píčovu památku uctil spolek Romanov (spolek rodáků Mšena a jeho vůkolí v Praze) bronzovou deskou (dílem akadem. malíře Jana Hudce, akadem. sochaře Jos. Weimanna a umělecké slévárny firmy K. Barták.), kterou osadil a odhalil 14. srpna 1938 na čestném místě Mšena – na městské radnici na náměstí.  Nápis na desce praví: „Zemřel ve víře v pravost Rukopisů“.

Podle podkladů K. Sklenáře a J. Cinibulka zpracovala

Martina Hanzlová