Mšenští cyklisté podnikli další prázdninovou cestu
Na počátku července začala naše „Velká cesta“, při níž jsme autem najeli přes 6 700 km a navštívili včetně tranzitů 7 zemí dvou kontinentů.
První zastávkou se stalo jedno z nejposvátnějších míst španělského Katalánska – klášter Montserrat se zdejší atrakcí Černou madonou. Montserrat znamená v překladu „zubatá hora“. Nahoru se dá vyjet kolejovou nebo kabinkovou lanovkou. Nic pro nás. Jsme tu kvůli cyklistice.
Po deseti kilometrech stoupání s průměrným převýšením 6,3 % jsme brzy nahoře, procházíme klášterní areál a vracíme se k autu, abychom pokračovali do Sierra Nevady.
Sierra Nevada je pohoří v Andalusii na jihu Španělska. Pohoří je oproti Alpám suché a vyprahlé, teploty v létě šplhají ke čtyřiceti stupňům. Jižní svahy jsou typické svými malými bílými vesničkami. Dočasný domov nacházíme v kempu v Orgivě, kde nechybí dokonalé zázemí s bazénem, restaurací, lednicí, wifi... A to vše v ceně 8 € na osobu. 
Po aklimatizaci a zdolání několika průsmyků Sierra Nevady přichází vrchol naší výpravy – výjezd na nejvýše položenou silnici v Evropě, na vrchol druhé nejvyšší hory pevninského Španělska, na Pico Veletu. Výškové rekordy všech účastníků.
Začínáme za Granadou v městečku Cenes de la Vega. Čeká nás 44 kilometrů z nadmořské výšky 687m do výšky 3398 m n. m. Pro lepší představu tzn. 17 Ráječáků (pro Neználky kopec Ráj–Romanov) naskládaných nad sebou. Je příjemně, dole u Granady 35 stupňů, výhledy jak z letadla. V 2 500 metrech nad mořem končí kvalitní asfalt, je tu závora pro auta, využíváme místní bufet k občerstvení. V létě prázdno bez provozu, v zimě lyžařské středisko, které hostilo i mistrovství světa, občas tu končí i etapa Vuelty.
Začíná posledních 15 km. Hrubší asfalt, trošku bloudíme, než najdeme ten správný směr, nikde není žádný ukazatel. Poslední 2–3 km. Objevují se sněhové jazyky, kola přenášíme, zbývá kilometr k vrcholu, nedá se jet, kola na záda nebo tlačit. Vrchol. Nikdo se asi v Evropě nedostal s kolem výše, natož se silničním. Užíváme si to. Kdo nezažil, nepochopí.
Přesouváme se do jednoho z nejhezčích měst jižního Španělska, položeného ve vnitrozemí, do Rondy. Symbolem města je most, který spojuje jeho části rozdělené hlubokou propastí. Projíždíme lesy korkových dubů a navštěvujeme městečko Setenil de las Bodegas, které je světovou turistickou atrakcí. Většinu domů si lidé vytesali do obrovského skalního masívu. Po dvou nocích v Rondě přejíždíme k Gibraltaru, což je britské území na nejjižnějším výběžku Iberského poloostrova, nazývané jednoduše „Skála“.
Skála je masivní vápencový ostroh zvedající se do výše 426 m. Území obývá v současnosti kolonie asi 200 opic (magotů bezocasých) a asi 28 000 obyvatel. Kupodivu se tu jezdí vpravo. Silničky nahoru jsou úzké, dost husté, místy kolem 20 procent. Raritou je letištní ranvej, přes kterou vede příjezdová komunikace. Při příletu či odletu se silnice do Gibraltaru uzavře.
T
řešnička na dortu. Jedeme do Afriky, lechtá nás u pupku... Gibraltar, Algeciras a Tarifa jsou přístavy, které nabízejí lodní spojení do Maroka. My volíme Tarifu, která je cenově nejvýhodnější. Nakupujeme zpáteční lístek Tarifa–Tanger za 58,50 € na osobu. Pro kolo není lístek potřeba, prodejce nám radí při nástupu na loď vyjmout přední kolo, a tím se z kola stává zavazadlo. S menšími problémy při zpáteční cestě to fungovalo. Na lodi dostáváme dva lístky, které musíme vyplnit. Tužku nemáme, naštěstí nám nějaký Španěl dvě půjčuje. Stavíme se do šílené fronty. Po půl hodině nám Arabáš jeden lístek odebere a dává vytoužené razítko do pasu. Po přistání a další kontrole konečně sedáme na kola a projíždíme nejprve okolím Tangeru, poté procházíme staré město, které je jednou velkou tržnicí. Dáváme nezbytné pravé marocké pivko (eura berou, vracejí dirhamy) a raději mizíme zpět do staré dobré Evropy. Více informací s četnými fotogaleriemi na www.bikemseno.cz.
Jaroslav Kůtek