Žáci ZŠ Mšeno se pokusili charakterizovat své blízké. Dvě z těchto prací vám předkládáme.
Strýc Pavel
„Jejich revírem je dálnice, jejich tempo
je vražedné, pracují ve dne v noci…“ Toto je úvodní slogan,
charakterizující jednotku dálniční policie Cobra 11 ve známém televizním
seriálu. O těch však mluvit nechci, nikoho z nich osobně neznám. Tato věta však
charakterizuje práci řidičů kamionů. Jednoho takového řidiče znám. Jmenuje se
Pavel, za pár dní oslaví 30. narozeniny, bydlí se svou rodinou v malé vesnici na
Mělnicku a je to můj strýc a kamarád. Je vysoký přibližně stejně jako já a s
přibývajícím věkem má sklon k obezitě. Vlasy má střižené na ježka a modré oči.
Pamatuju si ho už jako malý kluk. Jeho práce mi imponovala už tenkrát. Celé
týdny jsem se těšil, až mě Pavel posadí vedle sebe do toho obrovského
auta.
Za ty roky se moc nezměnil. Oženil se, stal otcem dvou
dětí a trochu mu narostlo bříško, ale jinak zůstal tím klukem s dětským úsměvem
a pocitem, že za volantem kamionu mu patří všechny silnice Evropy. Nikdy neměl
žádnou dopravní nehodu, ale abych se přiznal, trochu mě to udivuje. Pavel za
volantem podceňuje nebezpečí. Jezdí velmi rychle, ale jak se zdá, v jeho případě
jde o zdravé riskování, které se prozatím vyplácí.
Doma je
Pavel někým zcela jiným. Nejraději sedí v klidu u televize či počítače, ale jeho
oblíbené filmy a hry jsou stále plné rychlých aut. Rád si hraje se svými dětmi,
ale jinak než s autíčky či autodráhou. I v těchto dětských hrách se projevuje
jeho agresivita za volantem. Od dětství mám Pavla rád. Byl jako můj velký bratr,
kterého jsem nikdy neměl. Vždy jsem obdivoval, jak krotí stovky koní pod
kapotou. Záviděl jsem mu všechna místa a země, které poznal.
Dnes vím. Chtěl bych být jako Pavel. Mít svůj klid, svou rodinu, která na mě
čeká doma. Ale také vím, že bych nechtěl být celé týdny mimo domov, spát v
kamionu a jíst stále po restauracích. Až jednou budu řidičem já, budu jezdit
mnohem pomaleji a bezpečněji, protože dnes už vím, že každý může zemřít jen
jednou.
Tomáš Takacz
Táta
Táta se narodil 5. října roku 1955. Měl perné
dětství, pocházel z deseti dětí. Žil ve Staré Hlíně u Třeboně. Tam také chodil
do školy, kde byl pěkné „kvítko“, ale vyrostl z něj moudrý člověk. Ničím se sice
nevyučil, ale je takový všeuměl Ferda mravenec. Mámu poznal ve 29 letech. To
zrovna pracoval na statku ve Mšeně. Dále byl zaměstnán jako vozataj na farmě
Laka. Později pracoval v lese a u toho již zůstal. Po určitých letech na něj v
lese spadl strom a způsobil mu těžký úraz. Od té doby je v invalidním důchodu.
Prožil i slabou mrtvici – ale je to můj největší hrdina.
J. Studený