28. září bylo vždy a ve všech dobách svátkem svatého Václava. Do svých kancionálů jej zanesli i představitelé České konfese, která vznikla v roce 1576 a vyznačovala se podobojím. Před jedenácti roky nám čeští politikové nadělili osmadvacáté září oficiálně, jako státní svátek, pod názvem Den české státnosti. Nesdělili nám ale, co konkrétního si máme pod pojmem státnost představit. Tak zkrátka slavíme dál svatého Václava, aniž bychom o jeho spojení s údajnou českou státností měli nějakého většího povědomí. To, že se ve vlastní státnosti těžko orientujeme, je pochopitelné. 
Další státní svátek totiž slavíme 28. října. Tentokrát se jedná o Den vzniku samostatné československé republiky. Při oslavě tohoto svátku znějí z Pražského hradu fanfáry z Libuše, prezident republiky pronáší slavnostní projev, oceňuje významné osobnosti, jež se zasloužili o stát. Avšak o který? Slavnost se koná u příležitosti vzniku Masarykova Československa, jímž od roku 1993 nejsme.
A konečně třetí státní svátek máme 1. ledna, jako Den obnovy českého státu. Tento státní svátek se zdá být více produktem politické kocoviny po probdělé silvestrovské noci, než uváženým činem politicky zodpovědných osobností. Je to v podstatě svátek rozbití toho Československa, jehož vznik slavíme 28. října. První leden, Den obnovy českého státu, snad nikdo neoslavuje. Většinu národa bolí hlava a politické elity jsou na služebních cestách. Někteří v Alpách, většinou ale v teplých krajinách. Historikové navíc vědí, že Český stát v této podobě nikdy neexistoval, proto není co obnovovat. 
Takže, který z těchto tří státních svátků je opravdu náš? Který z nich je v nás hluboce zakořeněn tradicí, hrdostí, češstvím? Vždyť celou zemi jsme během posledních dvaceti let privatizovali nadnárodním korporacím, trh konzumu ovládly nadnárodní supermarkety, v podsvětí se pohybují nadnárodní mafie, naši vrcholní politikové jsou vedeni nadnárodními zájmy. Největší a nejsledovanější české sdělovací prostředky mají svá ideová centra v zahraničí, v soupisu doporučené četby, kterou MŠMT předkládá základním a středním školám, nenajdeme nic o české minulosti. Jirásek se propadl do víru globalizace, národní pilíře, jež by měly nést tu státnost, kterou si dnes připomínáme, jako například Národní divadlo, Slavín Vyšehradského hřbitova, či Pantheon Národního muzea, se zhroutily pod tlakem euroatlantické propagandy. Prostě, stali jsme se dobrými a poslušnými Evropany. Masarykovu Českou otázku už nám připomíná jen euroskeptik Václav Klaus, zatímco ostatní představitelé české politiky více či méně splynuli s politikou Bruselu. 
28. září pak zpíváme jakési středověké texty o svatém Václavovi, aniž bychom cítili a vnímali jejich kontinuitu s dneškem. V této atmosféře zmatených představ, pojmů a postojů voláme: „Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím!“ Víme však, kdo jsme my, a kdo mohou býti naši budoucí?
Je tady jedna možnost, jak rozumět sami sobě, jak vnímat vlastní existenci! A to skrze historii národa, jehož řečí mluvíme, národa, v jehož minulosti jsou zapuštěny všechny naše kulturní a sociální kořeny. Jimi vnímáme svoji podstatu, jimi jsme propojeni s dneškem. Pokud se nám podaří neztratit se v oceánu globálního blouznění, pak možná díky svatému Václavovi, ale především díky sobě nedáme sobě zahynouti. Pak možná pochopíme, že naše státnost a naše dějinná podstata jsou totéž.
Předneseno na II. setkání občanů, 28. září 2011, před kaplí sv. Václava ve Velkém Borku.
PhDr. Josef Šebesta, PhD.