Když se člověk dívá na fotografie, které je zachycují při
„práci“ v terénu, mrazí mu v zádech. Člověk už odpradávna zkouší hranice svých
možností. Proto se pouští zas a zas do svých soubojů s přírodou, která jen
nerada prohrává. Na to, aby ji člověk pokořil, musí být skutečný chlap s
patřičnými fyzickými i morálně volními vlastnostmi. Na stěně jsi většinou sám a
jen tam se pozná, jak na tom skutečně jsi. Nesmíš udělat chybu, protože za ni se
platí. Někdy i životem.
V dnešním povídání vám představíme
partu nadšenců, kteří si oblíbili pobyt v přírodě. Dlužno dodat, že na
Kokořínsku mají pro svého koníčka obzvlášť dobré předpoklady. Celá oblast je
protkána velkým množstvím skal, které přímo svádějí k prověrce vlastních sil.
Celá činnost však není nahodilá, že? ptám se Luboše Martínka,
mšenského uměleckého kováře, který je svou druhou profesí „správcem“ skal v
okolí Mšena.
To určitě ne. Svou činností spadáme pod
Český horolezecký svaz, který nám poskytuje metodickou, ale i materiální pomoc.
Zhruba desítka lidí se stará přibližně o tisícovku masivů a věží v celém regionu
Dubských skal. Náš klub pečuje zhruba o šest set věží na
Mšensku.
Můžete nám přiblížit některé z nich?
Staráme se např. o skály pod hájovnou Na Rovinách, ale i v
Planém a Kokořínském dole. Naše činnost spočívá zejména v evidenci a údržbě
lezeckých cest na jednotlivé masivy včetně kontroly ukotvení horolezeckých skob.
Váš oddíl se jmenuje Lezecký klub Mšeno. Kdy vznikl?
Začátky našeho horolezeckého oddílu sahají do roku 1981, kdy
vznikl jako součást Tělovýchovné jednoty Sokol Mšeno. Jeho činnost nebyla příliš
bohatá. Teprve po r. 1989 došlo k obnovení činnosti, v r. 1994 stali jsme
součástí Českého horolezeckého svazu. V současné době máme 27 členů z nejširšího
okolí, ponejvíc z Mělníka a Prahy.
Slyšel jsem, že jste vydali velmi
podrobného horolezeckého průvodce…
Ano, v roce 1999 se
nám podařilo po usilovném snažení vydat průvodce (300 stran), v němž jsme
zachytili cesty na 1010 skalních masivů v Dubských skalách. Bohužel, celý náklad
je v současné době již rozebrán.
K vaší práci patří i ochrana
přírody…
Jistě, snažíme se působit na nejširší
veřejnost, aby dodržovala zásady správného chování v přírodě, ale ne vždy se nám
to daří.
Za rozhovor poděkoval
Karel Horňák
Pískovcová oblast Dubských skal patří k České křídové pánvi
a většinou je tvořena druhohorními mořskými usazeninami středního turonu. Pouze
na severním úpatí Maršovického vrchu se vyskytují cenomanské pískovce a
spodnoturonské slínovce a jílovce a v západní části Jestřebské kotliny souvrství
svrchního turonu až coniaku. Původně souvislá pískovcová tabule byla třetihorním
vulkanismem rozlámána a vnějšími vlivy postupně vymodelována do dnešní podoby.
Tak vznikla, hlavně v Polomených horách, hustá sít roklí a hlubokých kaňonů –
dolů, vroubených skalními masivy a věžemi. Pro tento kraj typické kvádrové
pískovce s kaolinickým tmelem jsou většinou porózní a měkké a snadno podléhají
denudačním vlivům.
Pískovcové věže bývají proto relativně
nízké, s oblými a málo členitými vrcholky. Tam, kde byl pískovec zpevněn
železitým nebo křemitým tmelem, vznikly selektivním zvětráváním často velmi
zajímavé útvary, jako jsou Pokličky v Kokořínském dole, Špičák u Střezivojic,
skály na Rači, Věž u Nedvězí, Křemenáč na Ostrém kopci, Pazourková věž u
Maršovického vrchu, Havířská věž u Máchova jezera atd. Pískovcové věže jsou
většinou rozmístěny na úbocích roklí a dolu a mívají proto relativně nízké
náhorní a vyšší údolní stěny. Skalní města se na území Dubských skal nevyskytují
v tak typických formách jako třeba v Českém ráji, avšak s jejich náznaky se
můžeme setkat např. v Planém dole, na Rači, u Blíževedel nebo v údolí Roklice.
První doklady o horolezecké činnosti v Dubských skalách
pocházejí z doby před první světovou válkou. V roce 1909 byly zlezeny věže Vosa,
Větrná díra a Zlý bratr v údolí Roklice a Tvarožník u Hradčan. V těchto letech
byly litoměřickými lezci objeveny a navštěvovány skály u Úštěku a zřejmě i u
Blíževedel. Po první světové válce přicházejí převážně drážďanští lezci i do
jižních částí Dubských skal, o čemž svědčí záznamy v řídce zachovalých
vrcholových knížkách (Soví věž I. u Dražejova z r. 1920, Konrád u Tubože z r.
1926, Věže přátel přírody a Vyhlídková věž v Planém dole z r. 1927 atd.).
Záznamy o výstupech z období až do konce 2. světové války jsou těžko dostupné,
nebo se zcela pohřešují. Získávání a upřesňování starších dat je proto velmi
obtížné a nebylo dosud dokončeno. Dodatečně byly zjištěny staré, již nepoužívané
názvy některých věží, jako například Bettlerkonig (Dvojče), Jungfernstein –
Panenská skála (Trubadur), Marderstein (Běch), Konrandsturm (Tuboh) atd.
Dokladem horolezecké činnosti v Dubských skalách před druhou
světovou válkou je i Pilátův průvodce „Cvičné skály a horolezectví v
Československu“ z r. 1938. Autor rozděluje „Dubské Švýcarsko“ na pět částí:
Skály u Úštěku, u Blíževedel, okolí Vlhoště, Skály v Loubenském dole a v údolí
Roklice a jižní část Dubského Švýcarska (Dražejov, Rač, Osinalice, Království,
Šemanovický důl, Blatečky, Tubož, Houska, Planý dul, Ostrý kopec). Samostatně
uvádí Kokořínsko, kam zařazuje skály u Mšena a v Kokořínském dole. Popisy jsou
většinou stručné a povšechné a někde spíše napovídají možnost horolezeckého
využití skalních objektu. V roce 1945 přichází Jiří Malík s druhy do mšenských
skal, kde zlézá řadu nových pískovcových věží. Výsledky této objevitelské
činnosti, jakož i popisy ostatních tehdy známých dubských oblastí byly v r. 1961
publikovány v Jedličkově průvodci. Také v dalších letech pokračovalo v Dubských
skalách horolezecké objevování, které bylo dokumentováno v několika průvodcích.
Dubské skály nejsou zpravidla tak mohutné jako skály v jiných pískovcových
oblastech a často stojí v obtížně přístupném a rozlehlém terénu. Většina
dubských oblastí však poskytuje možnost lezení na neporušeném pískovci v krásné
a klidné přírodě.
Vladislav Strnad