Celý týden z rádia i televize zněly projevy plné emocí. Taková drastická připomínka toho neodpustitelného zločinu v Katyni. Nakonec ty věty nějak splývaly. Byl to určitě pro celý svět neodpustitelný zločin, co způsobili Rusové v Katyňském lese. Důkaz, že jim vládl šílený masový vrah. – Ale co ty oběti, které zahynuly před pár dny? Neštěstí tak stupňované, že nesmyslnost prvního se poměřuje s druhým! Poláci jsou naši bratři – větší a silnější. Dějiny jejich země probíhaly jinak, jak víme.
Znovu jsem si vzpomněla na mou návštěvu u syna. Tehdy pracoval v největších a nejzachovalejších starověkých lázních v Římě na opravách mozaiky utvořené z kamínků. Sestavoval strom, asi olivovník, plný sedících holubic. O kousek dál na dně toho velikého objektu cosi zaměřoval a propočítával jeho kamarád Adam G. z Polska. Syn na bledého hocha kývl a představil mě česky: moje matka, včera přijela. Mladík se odtrhl od práce a přišel mě srdečně uvítat. Řekl, že se také těší na matku, tátu a sestru s rodinou. Děti jistě za rok povyrostly a zlobí zase jinak. Hoch se smál a byl šťastný.
To bude stát spoustu peněz, když za ním přijedou všichni, které jmenoval, řekla jsem večer synovi. Syn mi odpověděl, že Adam má štěstí, pojede za nimi domů a bude tam čtrnáct dní. Vyděšeně jsem se na syna podívala, vždyť ho zavřou! Každý český hoch měl v kapse rozsudek k vězení na 3 – 7 roků za nedovolené opuštění své rodné země. Syn mě začal uklidňovat – nezavřou, neboj mami, oni Poláci to mají jinak. Vynutili si možnost pracovat v cizině a vracet se domů podle potřeby.
Jak to, že jen Poláci? Asi je to dáno i trochu historií.
Jen z Poláků a židů udělal Hitler podlidi, museli nosit označení svého původu – velké P. To si přeci pamatuješ, že? Zabití Poláka nebylo trestné. Ani se nechce myslet na všecko to ponížení těch lidí. Ano, ale copak Češi netrpěli? Hlad, vězení, Lidice? Heydrichiáda. Ty bys také neměl zapomínat na to, co bylo! Tyto věci neovlivní, nikdo z nás malých, maminko. To je věc těch, co vládnou. Asi jsme zbabělejší než Poláci.
Já mám toho Adama G. rád pro mnoho věcí, pamatuje si velmi dobře historii své země a dokáže se na věci podívat a zhodnotit je v pravém světle. Ví, jak zhoubná je závist a mamon. Adam mi po synovi poslal hrst navštívenek do Lumumbovy ulice v Sopotech. Chtěl, abych navštívila jeho rodinu. Slíbila jsem mu to. Muž jezdil každý rok do Sopot za muzikou, takže jsem mohla jeho přání splnit. Co jsem tam viděla? Byt, takovou tu panelákovou krabičku, jakých máme i u nás spousty. Poznala jsem jeho sestru, drobnou černovlasou maminku dvou chlapců, která mi vypravovala, jak byla poslána Sověty spolu s 500 dalšími ženami ke korejským hranicím na těžkou ruční práci, při které jí umrzly prsty na levé ruce. Proto jí museli s domácností pomáhat chlapci. Jako učitelka vypravovala chlapcům o hrdinech polského národa tak zajímavě, že zaujala i mě. V té době považovala za největšího hrdinu papeže Jana Pavla II. Milióny účastníků jeho shromáždění jí daly za pravdu. Byla jsem již dost stará, abych se zamyslela nad jejím vyprávěním, a sama jsem si pomyslela – proč ne? Já svým dětem taky vypravovala o Karlu Havlíčkovi a Boženě Němcové. Člověk se nesmí jen spoléhat na školu. Poláci historií žijí, jsou hrdí a nezničitelní. Rozloučily jsme se přátelsky.
Oplakala jsem to neštěstí navršené na tu hromadu bolesti, kterou je v Katyň pro Poláky už navždy. Cítíme s Vámi, bratři, chce se říct.
Ludmila Svátková