Štastnou náhodou bylo v srpnu r.1936 umožněno p. děkanovi u římskokatolického kostela na Skalsku, okr. Mladá Boleslav, opsat z kronik (na krátký čas v jeho kanceláři umístěných)kousek historie tohoto kraje. Opsal zajímavosti týkající se asi šesti vesniček z okolí Skalska a historii několika rodů v té souvislosti zmiňovaných. Byly to záznamy hlavně z let 1600 a toho, co se v kraji dělo po bitvě na Bílé hoře (r. 1620).

Pan děkan se moudře vyhnul jakémukoliv hodnocení časů dávno zašlých I bolavé současnosti z r. 1936. Dovolil si jen poznáku. Infekční choroby, které v těch dobách kolem r. 1600 decimovaly Evropu, zde nepropukly takovou silou. Nemoci se přenášely hlavně ve válkách a zdejší, v těch časech velice odlehlý kraj, třicetiletá válka, vedená mezi Habsburky a Francií t.j. spory mezi katolíky a protestanty, příliš nepostihla. Ani voje husitské se zde velmi nezdržely. Ovšem vpádu švédských hord nebyli ušetřeni ani lidé z vesniček do kterých vedly jenom vyšlapané cesty. Ježděcí (po našem sjízdná) cesta vedla jenom od Boleslavi přes Stránov do Mšena. Tam navazovala na zemskou stezku do Žitavy. O vpádu Švédů si zdejší lidé vypravují dodnes, při vzpomínání na stare časy. 18. května se zastavily švédské hordy na čas ve Mšeně. Mšenší tím mnoho utrpěli a ztratili. Na vesnicích si pak nájezdníci počínali zcela po tehdejším způsobu vedení války. Vraždili, loupili a vypalovali. Jsou doklady o tom, že po jejich řádění některé vesnice zcela zanikli.

Pan děkan se asi narodil v rodině zemědělce. Působivě popsal uspořádání takové rodiny. Možná by leckterého pedagoga zaujal způsob, jak vést mladé k práci, jak je zaujmout, aby v ní nacházeli smysl. Jak je nutné vidět dobro a krásu v pravdě a vzájemné úctě. Všechno to jsou hodnoty, které, podle něho, v selských usedlostech prověřil čas. Někdy jistě po bolestných omylech byly tam pěkně zakotvené.  

Každá žena by nedokázala unést tu spoustu povinností, jaké čeklaly po svatbě na selku. Hlavně proto se prý zemědělci ženili později než jejich čeledíni. Sedlák si musel vybrat svou družku velice zodpovědně a promyšleně.

Každý I jenom trochu přemýšlivý člověk se časem zabývá takovými, skoro kosmopolitickými otázkami. Snažíme se pochopit svět a sebe samé co by součást tohoto světa. Podle p. děkana je zemědělec takovými otázkami konfrontován denně a tím dospívá k moudrosti. Je mi líto, že s tím jeho odstavcem nemohu úplně souhlasit.  Vyrostla jsem v rodině obchodníků a průmyslníků. Ani oni nežijí ze dne na den. Zemědělec určitě není vždy správně odměněn za poctivou práci na polích a ve stájích. Jsou roky úrodné i špatné. O výsledcích mých rodičů rozhodovaly poměry politické I tržní. Výrobky z dílny mých příbuzných putovaly z devadesáti procent do ciziny. V roce 1936, ve kterém p. děkan dělal opisy z kronik, bylo v Československu mnoho výrobců drceno politický událostmi. S mrazením po těle se čekalo, co provede ten šílenec Hitler v sousedství. Již tři roky plival své nadávky a výhrůžky přes hranice. Všichni věděli, že se sám od sebe nezastaví. Ostatně o svých plánech napsal bezostyšnou knihu. Byla to strašná doba nejistoty a mlhy. Udeřil koncem roku 1937. Zakázal dovážet nestrategické výrobky z okolních zemí a banky nesměly do ciziny (t.j. ani k nám) nic proplácet. Nikdo z výrobců nemohl jen tak propadnout zoufalství. Na provozu i male dílny závisel často život čtyř – pěti rodin dělníků. Také obchodník a průmyslník musel jednat moudře, nedat se potopit.

V tomto čase jsem se sblížila s dědou. Říkali, že se zbláznil. Byla-li to pravda, tak nelžou na světě jen blázni. Oba, já I děda, jsme věřili, že musí být na světě někdo, kdo nastolí spravednost. Nesnášel, když jsem recitovala báseň Viktora Dyka Neoslyš slova varující neprodej úděl za čočovici. Slova, slova, moc slov jako plev, křičel. Od takových plev se může rozhořet válka. Je věda a pavěda, říkal mi a křečovitě mě držel. Věda nepotřebuje moc slov, má důkazy, že čistá rasa je nesmysl, že třídní boj je zástěrka pro vraždy. Cara zabili a chleba nepřibylo, naopak. Pak blouznil : Ty se dožiješ toho, že nebudou hranice. Lidé poznají své skutečné nepřátele. Pokrok se nedá, přeskočí zlo jako špinavé stoky a bude konečně klid. 

Děda se dočkal klidu na věčnosti ještě než vypukla druhá válka. Občas si povídám s jeho fotografií. Měl jsi pravdu, říkám mu, ale zrození toho lepšího světa je tak zdlouhavé a bolestivé. Ani já, tvoje vnučka, nestihnu uvítat novorozence nových časů v celé slávě.  

Ludmila Svátková