Mariusz Szczygieł: Gottland
Mezi novinky v místní knihovně patří dílo polského novináře, reportéra deníku Gazeta Wyborcza, Mariusze Szczygieła (nar. 1966) s názvem Gottland (polsky 2006, česky 2007). Kniha, jež se okamžitě po svém vydání stala bestsellerem jak v Polsku, tak v Čechách a musela být několikrát dotištěna, zaujme už svým titulem, který si autor vypůjčil z názvu muzea Karla Gotta. Avšak jde o název zavádějící, nejedná se o hold Mistrovi, nýbrž o knihu reportáží, za niž její autor, zanícený čechofil, získal ve své domovině řadu ocenění (např. cenu polských reportérů za jedno z nejlepších reportážních děl vydaných v Polsku v posledních desetiletích). Název koneckonců může evokovat i něco jiného – božskou či boží zemi. Jakkoli se toto může zdát nezvyklým tvrzením o ateistickém Česku, pro Mariusze Szczygieła Česká republika „boží“ zemí po jistou dobu byla. Ačkoli přiznává (v rozhovoru s Petrem Vavrouškou. In: Reflex, číslo 41, 8. října 2009, s. 22): „Už jsem vyrostl z vlastního období idealizace Česka.“ Nadále však pro něj je ČR zemí, která má zahraničnímu reportérovi co nabídnout.
A že je o čem psát, se můžete sami přesvědčit. Autor si bere na mušku věci, jež jsou obvykle docela známé, avšak nový je pohled, kterým se na ně dívá. Je to pohled z vnějšku, někoho, kdo není součástí dané historie. Postupně tak mapuje celé dvacáté století, prostřednictvím jednotlivých témat sledujeme osudy českého státu za první republiky, za druhé světové války, v padesátých letech, v době normalizace, ale i po listopadu 1989. Autor si vždy vybírá body, respektive události, které mohou pomoci charakterizovat danou dobu. K tématům patří např. fenomén Baťa, představivost rozněcující příběh vztahu Lídy Baarové a Goebbelse, stavba Stalinova pomníku v Praze, osudy dvou zpěvaček ze slavného tria Golden Kids, ale i životní příběh kandidátky na prezidentku, lékařky Jaroslavy Moserové. Obvykle jde o příběhy, o nichž si myslíme, že víme, jak se udály, ale po přečtení Gottlandu shledáme, že nám unikala spousta souvislostí.
Autor píše bez zbytečného sentimentu, otevřeně, jako Polák si uchovává odstup, daří se mu nekritizovat, ale ani neobhajovat své hrdiny. Lidé z jeho reportáží se často jeví jako produkty své doby, ale úsudek na to, co ještě je morální, kde končí a začíná hranice, za níž už se sami sobě nemůžeme podívat do očí, si čtenář musí udělat sám. Je to čtení velmi napínavé, Szczygieł mistrně ovládá jazyk a díky umně poskládané mozaice jednotlivých příběhů musí být čtenářova mysl stále ve střehu. Ačkoli se díky autorovu stylu čte kniha velmi dobře, v ní probíraná témata, která často znovu oživují naše „národní“ kostlivce ve skříni (vztah Češi – Němci, normalizační bezpáteřnost, život podle přísloví Kam vítr, tam plášť apod.), zdaleka nejsou lehká a nutí k zamyšlení. Je jen na vás, podaří-li se vám dospět ke katarzi. Szczygieł však může být vaším průvodcem.
Vladislava Kaulerová Vaňková