Marianne Fredrikssonová: Když se Bůh smál
Prózy ze severu Evropy (především ze Švédska, Norska a Finska), v české literární tradici označované jako „severské“, jsou pro čtenáře ze středu Evropy vždy něčím zvláštní. V novoromantických dílech z konce 19. století uchvacují popisovanou přírodou (například v tvorbě Selmy Lagerlöfové ), v realistických zase zaměřením na osudy a vztahy lidí (dílo Bjørnsterna Bjørnsona), naturalistické tendence (mimo jiné v románech Knuta Hamsuna) pro změnu udivují svojí syrovostí. (Mimochodem – vyjma Hamsuna - díla výše zmíněných Skandinávců naleznete rovněž v místní knihovně.)
Všechny tyto linie jako by se potkaly v knize Když se Bůh smál (1995, česky 2004) švédské spisovatelky Marianne Fredrikssonové (1927 - 2007). Děj románu se začne odvíjet ve chvíli, kdy se dvěma dětem, desetileté Sofii a jejímu o něco málo staršímu nevidomému kamarádovi Andersovi, podaří během bohoslužby o první adventní neděli vznést se a proletět klenbou místního kostela, jež se před nimi otevře. Tato událost nejenže spustí lavinu novinářského zájmu o malé městečko Östmoru, ale především zapříčiní celou řadu dalších situací, v nichž se ocitá malá Sofie a její rodina, kterou představuje hlavně její babička „moma“ Kerstin a děda Hans.
Díky Sofiinu „šestému smyslu“ a jeho projevení se „zázrakem v Östmoře“, jak výše zmíněnou událost pojmenují noviny, se celá rodina včetně Sofiiny matky, lékařky Kláry, musí vypořádat s tajemnou minulostí každého ze svých členů. A tak začíná pro všechny zúčastněné pátrání ve vlastních vzpomínkách i ponoření se do hloubi svých duší. A stopy po historii rodinného „daru“ vidět věci dříve, než se stanou, vedou až do fašistického Německa 40. let 20. století. Výpravy do minulosti bolestivě obnažují nitra hlavních protagonistů až na samou dřeň, ale odklizení balastu, který s sebou nesou, je zároveň podmínkou k pochopení a následnému přijetí sebe sama.
Fredrikssonová ve své knize o podivuhodných osudech jedné švédské rodiny nastoluje před čtenáře spoustu otázek. K těm nejzajímavějším nepatří jen dotaz po smyslu lidské existence, ale i otázka víry v osudovost, náhodu či chcete-li Boha. Román, v jehož úvodu je absurdní a přírodním zákonům se vymykající skutek dvou dětí, vypráví o síle nevědomí a jeho působení na člověka, o lásce, která lidi spojuje, ale i svazuje, o rituálech, jejichž prostřednictvím se snažíme spoutat to, co nám nahání strach. Je to kniha o soudobém člověku a jeho duši. Chcete-li využít babího léta k přemýšlení o nás samých, o tom, co nás utváří a předurčuje, ale zároveň neztratit v mlhavých ránech a podvečerech optimismus, pusťte se do čtení.
Vladislava Kaulerová Vaňková